Fenomenální zaujetí fotbalem trvá od chvíle, kdy začal dík kontinentálním a posléze celosvětovým soutěžím spojovat národy. Případná žárlivost politiků, vědců nebo i umělců stoupá, když se lidé vrhají na náměstí, aby přivítali hrdiny vracející se z vítězné války, v níž se střílí merunou mezi tři tyče.
V brazilském Rio de Janeiru se tančí v ulicích do rána. V Londýně skákaly rodiny i s dětmi v šatech na Oxford Circus do kašny na oslavu titulu mistrů světa.
Hrdiny v kopačkách vítají, někdy odměňují i vyznamenávají prezidenti nebo předsedové vlád. Které z mimořádných osobností našeho světa se poštěstilo, aby byla představena britské královské rodině?
Naši fotbalisté to na mistrovství Evropy v roce 1996 zažili. Možná největší úspěch v tuzemské historii, chilské stříbro z roku 1962 po dramatickém finále s Brazílií, navíc poprvé federální, neboť se na něm podíleli už i slovenští hráči, měl až komickou dohru doma.
Den po finále čekala výpravu čtyřiadvacetihodinová cesta domů. Letadlo přistálo na starém ruzyňském letišti, uvítání bylo naplánováno na Strahov.
„Na letišti nás čekal autobus s vymlácenými okny, abychom mohli cestou podávat ruce lidem a navazovat s nimi kontakty,“ vzpomíná autor finálového gólu Josef Masopust. „Vítaly nás davy, zatímco když jsme odjížděli, nikdo se s námi neloučil.“
Jelo se na Rošického stadion, kde fotbalisté přerušili probíhající atletický mítink a vešli s pohárem za druhé místo na plochu. Fotbalisty přivítal předseda ČSTV Vodsloň, který si spletl šéfa výpravy Jíru se stoperem Popluhárem.
„Kapitán Láďa Novák poděkoval všem do mikrofonu. Do Chile nám chodily telegramy od kolektivů i jednotlivců. Pak nám předali veřejná uznání a čestné tituly,“ vzpomíná Masopust. Ovace sklidil hlavně trenér Rudolf Vytlačil.
„Za pár dní dostali pět tisíc korun ti, co odehráli všechny zápasy, střídající tři a půl tisíce a náhradníci dva a půl. Chtěli nám to zdanit, ale po protestech jsme to dostali celé.
Už ani nevím, co jsem si koupil,“ dodává Masopust.
O průběhu šampionátu referovali domů jen čtyři novináři: Václav Švadlena z Rudého práva, Josef Pondělík z Československého sportu a dva rozhlasoví reportéři – Karel Malina a Oskar Mana, které poslouchaly doma miliony lidí. Televize ještě nevysílala.
Vlak vítali v každé stanici
Také vicemistři světa z roku 1934 odjížděli na druhý světový šampionát doprovázeni nedůvěrou a skepsí odborníků, a nakonec přivezli stříbrné medaile. Kdo to byli? Amatéři, nebo už profesionálové?
Až do roku 1925 i hráči první ligy pracovali, ale pobírali od klubů určité peníze za to, že chodili na tréninky, jezdili o víkendech po republice na zápasy, riskovali zdraví. Ale uživit se jen fotbalem bylo pro většinu vyloučené.
Do Itálie se vydalo 18 hráčů – 10 ze Slavie, 7 sparťanů a 1 z Teplitzer FK, tedy ještě „nefederální“ výběr.
Neměli problémy s uvolňováním na dvacet přípravných zápasů ani na soustředění, natož s účastí na mistrovství světa.
Jediným a unikátním případem byl trvale zaměstnaný brankář František Plánička. Jako referent Penzijního ústavu nechtěl přijít o místo, a proto si vzal na MS dovolenou. Dva dny po příjezdu z Itálie jel tramvají do práce. Tam ho před budovou čekal šokující zážitek – zaměstnanci, kapela, transparenty, květinové dary, slavnostní proslov.
Vše pak bryskně ukončil ředitel, zřejmě jeden z oněch „nefandů“: připomněl Pláničkovi, že už je po začátku pracovní doby a on ještě není u svého stolu. Řekl to muži, jehož jméno v oněch dnech vyslovoval s obdivem celý fotbalový svět... Rozhlasovým zpravodajem na MSbyl nezapomenutelný Josef Laufer.
Když vysílal finále, málem se doma zastavil život. Cesta „stříbrných hochů“ byla triumfální. Vlak zdravili v každé stanici od hranic až po Prahu, kde výprava přesedla do otevřeného autokaru a vydala se na Václavské náměstí. Tamji vítaly desetitisíce nadšených lidí.
Zdravili stranu i královnu
Byť zlatí, prožili mistři Evropy z roku 1976 něco poněkud jiného než jejich stříbrní následovníci za dvacet let. „Stříbrný Angličan“ Pavel Kuka jistě nezávidí Ivu Viktorovi Řád práce či Antonínu Panenkovi vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.
Už vyřazení Sovětského svazu ve čtvrtfinále vyvolalo jen tiché nadšení. Složitější to bylo při obou zápasech na finálovém turnaji. Do sídla výpravy v Bělehradě chodily závazky JZD či brigád socialistické práce na zvýšení sklizně nebo produkce výroby.
Tak vypadalo tehdy organizované skryté fandovství.
Po návratu kapitán Anton Ondruš s pohárem mistrů Evropy přistoupil k mikrofonu a řekl, co mu bylo nařízeno vedením v letadle: „Soudruhu předsedo, hlásím, že náš závazek k XV. sjezdu KSČ jsme nejen splnili, ale i vysoko překročili.“
Nakonec dostali všichni fotbalisté po dvaceti tisících korun. „U nás doma to byl ještě kabaret,“ vzpomíná záložník Karol Dobiaš. „Ve slovenských novinách o mně vyšel velký článek, což se nelíbilo okresnímu tajemníkovi strany v Trnavě.“
Vicemistři Evropy z roku 1996 zažili poprvé divočinu v ulicích po poslední výhře v kvalifikaci nad Lucemburskem 3:0. Podruhé vytryskl gejzír radosti po stříbrném návratu domů.
Ještě předtím však zažili něco, co si může jen málokterý fotbalista vysnít: před finálovým bojem s Německem ve Wembley představil kapitán týmu Miroslav Kadlec na ploše spoluhráče anglické královně, která jim stiskla ruku. Po boji jim blahopřál v kabině prezident republiky Václav Havel.
Po návratu následovalo triumfální přivítání na Staroměstském náměstí, kde čekaly desetitisíce lidí. „Za účast ve finále a stříbro obdržel pak každý tuším kolem sedmdesáti tisíc marek,“ dodává kapitán mužstva Miroslav Kadlec.
Tři z tehdejších anglických hrdinů zůstali v reprezentaci i po deseti letech a zanedlouho mají šanci prožít znovu něco podobného: Pavel Nedvěd, Karel Poborský a Vladimír Šmicer...
