A pozor! V Česku je takových čím dál míň. Dříve tryskající proud žádaných talentů v poslední době výhružně vysychá, nových Kollerů, Poborských či Barošů je stále méně. Čím to?
"Ubývá dětí, co hrají fotbal. Dnešní generace má spoustu jiných lákadel," posteskne si Michal Sobota, sekretář 1. SC Znojmo, které disponuje jedním z mládežnických středisek v kraji.
Důvodů by se našlo víc. Rozpuštěná státní střediska mládeže i mnohdy špatné vedení talentů. "Trenéři od nejmladších žáčků tlačí na hráče, aby se soustředili především na výsledek.
|
Více na toto téma v regionálním sportu MF DNES |
Místo toho, aby byl hráč veden ke konstruktivnímu řešení situací, tak je nabádán, aby hlavně neudělal chybu. To je špatně a v zahraničí to tak nefunguje," líčí Miroslav Soukup, asistent trenéra Brna a kouč mládežnických reprezentací.
Přese všechno však českému fotbalu zdaleka nehrozí vyhynutí po meči. Místa, kde se brousí mladé fotbalové klenoty, existují.
GRAFIKA: Prohlédněte si, kde začínaly hvězdy české reprezentace
Slovácká akademie už získala jméno
Uherské Hradiště (raš) - Jedním z nejlepších mládežnických center v Česku se může pyšnit klub z Uherského Hradiště. Fotbalová akademie 1. FC Slovácko patří v posledních letech mezi absolutní špičku, ačkoliv projekt vznikl teprve před šesti lety.
"Výborně se nám povedl začátek. Fotbalový klub si získal v republice jméno a tomu odpovídá i rostoucí zájem mladých hráčů," řekl manažer Fotbalové akademie Petr Pojezný.
Čím je výchova hráčů ve Slovácku tak výjimečná?
Když Fotbalovou akademii firma Synot založila, nastavili jsme díky poskytnutým finančním prostředkům laťku hodně vysoko. Ačkoliv klub před necelými dvěma lety změnil majitele, daří se nám ji držet na stejné úrovni, i když to není jednoduché.
Odkud tedy získáváte peníze na provoz Fotbalové akademie?
V přechodném období po změně majitele klubu nám výrazně pomáhá město Uherské Hradiště a místní Nadace Děti - Kultura - Sport. Fotbalový svaz navíc podporuje všechny kluby, které hrají dvě nejvyšší dorostenecké ligy. Není to malá položka, ale u nás tvoří jen asi osminu mládežnického rozpočtu.
Co mladým hráčům nabízíte?
Klademe důraz na jejich všestranný rozvoj. Od nejútlejšího věku je vedou
kvalitní trenéři, v přípravce většinou bývalí fotbalisté. Díky spolupráci s většinou středních škol a učilišť v okolí mají hráči dostatek času na fotbal i na kvalitní vzdělání. Hodně zajímavá může být i spolupráce našeho klubu s nově otevřeným vysokoškolským studiem sportovního managementu v Uherském Hradišti.
Z jak velkého regionu adepty vybíráte?
Zatímco Sparta vybírá z milionové Prahy, my se nemůžeme soustředit jen na třicetitisícové Hradiště. Původní záměr byl proniknout i do Čech a na Slovensko. Aktuálně ale postihujeme prostor většího Slovácka, vymezený Břeclaví, Prostějovem,
Brnem a Brumovem.
Do ligy pronikají první absolventi Akademie. O mladého obránce Kadlece dokonce po loňském přestupu do Sparty usiluje skotský velkoklub Celtic Glasgow. To vás musí těšit.
Nejzajímavější pro nás samozřejmě je vychovat špičkové hráče, budoucí hvězdy ligy. Ale neméně důležité je dát rovnou šanci všem klukům z regionu. Ne všichni se sice do
ligy prosadí, ale každý, kdo celou Akademií projde, je schopný bez problémů hrát alespoň třetí ligu.
Jak začínal Rosický? Byli i lepší kluci než já, říká
Ani hvězda Rosického formátu nevyrůstala jinak než ostatní. Starší bratr Jiří, dnes hráč druholigových Bohemians 1905, ho vzal do Kompresorů, kde oba začínali. Jak jinak než na škváře. To by ani tak nevadilo, ale jeho spoluhráči byli o tři až čtyři roky starší. A kvůli tomu, že byl malý, nestavěl trenér Rosického pravidelně. "Na tréninku za námi nijak nezaostával," vzpomíná Jiří Rosický v knížce Hvězdám v patách. "Jenže v naší kategorii hrávali pořádní halamové, kdyby někdo na malého Tomáška spadl, nadělal by z něj tři menší." Rosického to, že nehraje, štvalo. "K slzám nemíval daleko," prozrazuje Jiří. Jinak ale nebrečel, i když přišel domů pomlácený. "Tomáš nebyl bolestínek. Se vším se vždycky dokázal vyrovnat," říká jeho maminka Eva. Oba její synové v roce 1987 zamířili společně do Sparty. "Přišel s dobrými základy. Na takové hráče se nezapomíná," říká v knížce jeho první trenér ve Spartě Jan Hroneš. "Brzy našel společnou řeč s Lukášem Zelenkou. Na naše tréninky se chodili dívat i hráči áčka. Brzy se rozkřiklo, jaké tam máme talenty." Rosický byl odmalička hodně sledovaný. "Nevnímal jsem to. Snad kdybych měl kolem sebe lidi, kteří by mě pořád chválili a poslouchal bych, jak jsem dobrej. V mančaftu byli i lepší kluci než já, ale rodiče je do všeho nutili. I když ho maminka doma poctivě krmila, nepřibíral. Pořád byl "muší" váha. To mu zůstalo. "Doma bylo každý den navařeno, třikrát týdně jsem pekla. Oba kluci měli rádi sladké. Tomáš nerad chodil do restaurací, stejně jako předtím do školních jídelen," říká Rosická. "Ne že by se jich bál, ale nechutnalo mu tam." I díky velké podpoře rodičů, taktéž sportovců, se vypracoval. Ve 14 letech pak podepsal smlouvu s manažerem Pavlem Paskou. V tu chvíli Rosický začal pomýšlet na profesionální kariéru. "Když ti je čtrnáct, začínáš si uvědomovat, co v tobě je. Sleduješ okolí, v televizi hltáš velké zápasy nebo mistrovství světa a říkáš si: To by bylo krásný, kdybych tam jednou byl taky. Ale furt mě čekala dlouhá cesta." A někdy také odříkání. Zatímco ostatní vrstevníci vyráželi za zábavou, on musel na trénink. "Ostatní šli ze školy na pivo a za holkama, já valil na trénink, ač se mi někdy nechtělo. To už jsem věděl, co chci." Na diskotéce byl poprvé v 16 letech, když se sparťanským A dorostem vyhrál ligu. Mezi starší ho tenkrát vytáhl dnes už zesnulý trenér Miroslav Šafařík, na něhož Rosický hodně vzpomíná. A pak už následovala hvězdná kariéra, která teď bude pokračovat v Arsenalu. |
P r a h a (tru) - Pomalovaná betonová stěna, před níž stojí branka bez sítě a písčitá plocha. To vše mezi obrovitými paneláky na Proseku. Právě tady začínal s fotbalem Tomáš Rosický, český reprezentant a idol spousty mladých kluků.Hon za výsledky? To je nesmysl
Brno (rkr) - Vychovat z nadšeného kluka prvotřídního fotbalistu, to je jako vypiplat vzácnou rostlinku. A možná ještě těžší. "Chce to mnoho trpělivosti a také ochoty rodičů. Musí obětovat svůj volný čas a věnovat se dětem i mimo tréninky," vykládá vedoucí trenér žáků 1. FC Brno Jaroslav Sommernitz.
Fotbalové naděje v Brně pěstuje už 23 let. Řekněte, co obnáší taková výchova mladého fotbalisty?
Hlavně hodně trpělivosti. Přichází k nám už předškoláci, ty jenom učíme sportovní všestrannost a vštěpujeme jim pocit zodpovědnosti, že další den znovu mají přijít na trénink. A také kluky získáváme pro fotbal.
Je to náročnější než dřív?
Určitě, fotbalu konkuruje hodně jiných moderních sportů a také celá dnešní generace je jiná. Má internet, televizi, spoustu jiných zájmů. Vzpomenu si, že před lety nám na nábor přišlo 300 kluků a my nevěděli, co s nimi. Dnes jich přijde třeba 30. Je mi z toho trochu smutno.
Právě kvůli tomu v Česku slábne příliv nových talentů?
Není to jen kvůli tomu. Většina dnešních hvězd, jako jsou Nedvěd nebo Poborský, vyrostla ve sportovních střediscích mládeže. Jenže ta se se změnou režimu zavrhla a až v poslední době se znovu budují. Ale chybí tam návaznost. Zatímco třeba ve Francii to okoukali a teď se svými středisky slaví obrovské úspěchy.
Také se proslýchá, že v Česku děti tolik nepracují s míčem...
To platilo dříve, ale už se to hodně lepší. Třeba u nás už všechny tréninky probíhají výhradně s míčem.
Dalším problémem je prý to, že už od nejnižšího věku se příliš dbá na výsledky mužstev na úkor individuálního rozvoje hráčů. Je to tak?
Bohužel ano. Přitom je to úplný nesmysl. V takovém věku by se měl klást důraz na techniku, univerzálnost a rozvoj hráče. Ale často se upřednostňuje taktika a už desetiletí kluci jsou vedeni k tomu, aby honili výsledky. To mi přijde nesmyslné.
V jakém věku se u mladého hráče pozná výjimečný talent?
Někdy to trvá dlouho, hráč třeba může být v žácích jen náhradník, a vypracuje se postupně. Ale většinou je už od mladších žáků vidět, že někteří kluci jsou o krok vepředu.
Přetahují se už v raném věku talenty odjinud?
Ano, většinou se lákají na školy. Ale musí to jít přes souhlas rodičů.
|
Nejlepší dárek? První míč k vánocům S k a l n á (vp) - Bylo mu šest nebo sedm let, když Pavel Nedvěd dostal k vánocům kožený kopací míč Tempo. Dost možná tahle mičuda, jak o balonu mluví tatínek Václav, definitivně nasměrovala Pavlovu kariéru. "Nevzpomínám si, že by mu někdy jiný dárek udělal takovou radost," vzpomíná Václav Nedvěd. "S tou mičudou jste pak Pavla viděli všude. Na hřišti, doma, před panelákem. Měl ji do roztrhání," líčí pyšný otec. Ve Skalné u Chebu, kde Pavel vyrůstal, se lidé začali obdivně pochechtávat, jak mladý Nedvěd řádil v soutěžních zápasech. Hrál se staršími fotbalisty, byl menší, přesto k nezastavení. Střílel gól za gólem. "Byl odmalička temperamentní divoch a neuměl prohrávat. Když se to stalo, někdy se i rozbrečel," vybavuje si otec fotbalové začátky svého syna. "Byl to takový podsaditý váleček, vždycky nejmladší, ale když kluci u paneláku sestavovali mužstva, každý ho chtěl ve svém." Dalším dárkem byly o něco později kopačky z klokaní kůže, model Adidas Stratos. Téměř dvě stě tehdejších západoněmeckých marek, částka podobná výplatě v tuzemsku, se moc nezdála Pavlově mamince Anně. Snad se i trochu zlobila. "Tenkrát to bylo strašně moc peněz a my jich moc neměli," vysvětluje Václav Nedvěd.
"Jednou, když už byl v Itálii, jsme se o nich bavili a Pavel říká - a víš, táto, kolik by těch kopaček mohlo být dnes? Ale on to neříkal z povýšenosti, ale ze skromnosti, která mu zůstala. Třeba jsme na dovolenou pravidelně jezdili do chatek na Zvíkovec k Berounce a Pavel na to dodnes nedá dopustit," oceňuje otec synovu nezměněnou povahu. S Pavlem jako žákem neměli rodiče žádné problémy. Domů chodil bez napomínání učitelů, naopak nosil pěkné známky. Tady to s ním uměla především maminka. Když nebude v pořádku škola, nebude fotbal, to byla její taktika. "A to byla pro kluka jasná výstraha, takže školu nešidil," směje se otec. |
