Malý brousí s autíčkem po podlaze a předvádí piloty formule jedna. „Pozol, jede felali,“ hlásí. Znamená to ferrari, ale klučík ještě neumí r. V lednu mu budou čtyři.
A ten nejstarší? Už nemá tak dlouhé blonďaté vlasy, před pár dny za ním přiletěl kadeřník z Říma. „Už to chtělo zastřihnout,“ říká Pavel Nedvěd.
Sedí v teplácích na černé pohovce, za sebou má krb se zlatavými trofejemi, dívá se na hokejový přenos z turnaje Baltika a upíjí kafe piccolo. „Pavlíku, zas máš nudli. pojď se vysmrkat,“ nakáže.
Pavel a Pavlík, Ivana a Ivanka. Rodina Nedvědových. Jak prožila den, ve kterém byl táta Nedvěd vyhlášen nejlepším sportovcem Česka za rok 2003?
Vosí hnízda vyzobe
Nebyl to zrovna sváteční čas, drnčely telefony, peklo se, dělaly se rozhovory. „Už aby ten blázinec skončil. V pondělí večer rozšlapu mobil a začne mi pět dní dovolené,“ plánuje si Nedvěd.
V pondělí večer si má v Paříži dojít pro nejprestižnější trofej, Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy.
Ale v sobotu na to nemyslel. Užíval si, že je doma. Obě děti se k němu tulily, ale když už neslyšel vlastního slova, okřikl je: „Děcka, nedělejte binec!“ U malého Pavlíka si objednal další kafíčko a uždibával cukroví, které manželka peče od začátku prosince.
„Už máme tři krabice.“ Linecké, pařížské s krémem, ořechy, miminka, košíčky s náplní. „Pavel má nejradši vosí hnízda, tak je peču až teď, aby zbyly aspoň do Štědrého dne. Jinak by je dávno všechny vyzobal,“ říká paní Ivana.
Kdyby Nedvěd nepolykal antibiotika, odletěl by na jih Itálie do Lecce k ligovému utkání. Teď je nemocný, zůstal doma za Turínem ve čtvrti La Mandria. Na jedné straně parku je botanická zahrada, na druhé golfové hřiště a luxusní sídla.
Čepici, šálu a na nákup
Ráno se šlo nakoupit. „Jen pro chleba,“ hlásí pán domu. Na uši narazil zimní pletenou čepici, šálou se omotal až po bradu, aby ho nikdo nepoznal. „Vypadal jsem jako blbec.“
A stejně ho poznali. Nedvěd je v Itálii bohem, fotbalistou, kterého fanoušci zbožňují. I v malém obchůdku Centro 33 zase musel rozdávat podpisy, lidé se zastavovali a ukazovali si na něj. „Abych měl klid, nesměl bych vystrčit nos z baráku.
Lidi jsou jako šílení.“ Kolem vily Nedvědových jede Umberto Agnelli, mocný pán z automobilky Fiat, první muž Juventusu.
Pyšně si hoví v novém maserati, převodovku pod volantem. „To je kočár, nejrychlejší sedan na světě. Berlina Quattroporte, jak říkají Italové. Čtyřdveřová. Pan Agnelli mi ji prý půjčí, rád se svezu.“ A co Nedvědovi na oplátku? Ti střádají tvrdý chleba, aby ho před Vánocemi donesli krávě, kterou si nedávno pořídila paní Agnelliová.
V sobotu ráno Nedvěd koupil čerstvý chleba a synovi auto, které na jedné straně řídí myš a na druhé zase kačer. „Když já nikdy neodolám. Malej řekne plosím, plosím a já už kupuju. To manželka je tvrďák.“ Paní Ivana se přidává: „Jo, já jsem ta špatná.“
Hrozí: Vypnu telefon
Ona uvaří oběd a zase se dá do pečení. A on kouká na hokej. „Pojď! No! Zkus to!“ radí na dálku hokejistům, kteří hrají s Finskem.
„No konečně,“ výskne, když se mladí útočníci Průcha s Koukalem objímají po gólu. „Koukal? Není to ten, co mě večer porazí ve Sportovci roku? Aha, brácha...“ Martin Koukal je lyžařský mistr světa.
Nedvěd tuší, že vyhraje. Volali mu z televize, jestli promluví živě do přenosu. „Prej mi zavolají. Ne ne, vypínám telefon, jdu spát,“ řekne rázně. „Já se navíc chystám volat mamince, takže nemají šanci,“ říká paní Nedvědová. Oba se pak rozesmějí.
V televizi běží upoutávka na večerní přenos a Nedvěd se rozkřikne: „Haló, tady jsem. Tady!“ Je poznat, jak ho mrzí, že na slavnostním vyhlášení nebude. Nabízel, že v pátek by z Turína na vlastní náklady přiletěl. V sobotu už nemohl, klub ho nepustil.
Zase to zachraňuju já
Blíží se večer, děti slupnou polévku a jdou se koupat. Začíná přenos. Nedvěd pobíhá po bytě, je nervózní? „Ne, neprožívám to.“ Ale už se těší.
Desátý kanoista Doktor, devátý fotbalista Koller. „Á Jenda, sluší mu to,“ prohodí Sportovec roku. A pak už návštěvu zdvořile vyprovází: „Děti se chystají spát, nezlobte se. Rádi bychom měli chvíli klid.“ Rozloučí se a popřeje šťastnou cestu.
Pak se ještě jednou otevřou vchodové dveře, v nich Nedvěd a huláká: „Karel osmý, Karel osmý.“ Jeho reprezentační parťák Poborský skončil v elitní desítce třetí od konce. „Fotbal dostal na frak. Zase to budu muset zachraňovat sám,“ směje se Nedvěd.
Zbytek večera už patří pouze jemu.
