Dvaatřicetiletý obránce je největší hvězdou Finska, zítra přivede spoluhráče za sebou s kapitánskou páskou a dresem číslo 4.
Fotbal hráli jeho táta i máma, bezmála dvoumetrový synek to však dotáhl mnohem dál. Nejvýš. Od října 1994 je v v národním týmu.
Určitě ho znáte: šlachovitý blonďák, kterému se ve tváři skrývá obrovská verva. Srdcař. "Ne nadarmo se po dvou letech v Liverpoolu stal kapitánem. Pro někoho možná řekvapení, cizinec a ještě k tomu Fin. Ale je to osobnost," tvrdí Vladimír Šmicer.
I když v létě přestoupil do Bordeaux, v mobilu mu číslo na Hyypiäho zůstalo. Zavolá mu Šmicer? "Přemýšlel jsem o tom, ale asi ne. Nezdá se mi, že by to bylo fér. Zeptám se ho, jak se máš, a už z toho může být aféra, že ho překecávám. Ne, pokecáme až pak."
Přitom když Hyypiä loni dorazil na výlet do Prahy, právě Šmicer mu dělal průvodce. "Byl nadšený. Líbil se mu Karlův most. A české holky," usmívá se český záložník.
Ale přátelství stranou, zítra musí být Hyypiä pokořen. Přes něj vede cesta za vítězstvím, které Češi nutně potřebují, aby mohli dál snít o mistrovství světa.
"Chce to, aby se uzdravil Milan Baroš. Ten by mu utekl. Musíme se modlit, aby se vyléčil," říkají Češi.
Hyypiä sice i po třicítce zůstal fotbalistouelegánem, dál hraje tvrdě a fér, ale na rychlosti trochu ztratil. Vyniká poziční hrou a předvídavostí, často ví dopředu, co soupeř vymyslí, navíc je to skvělý hlavičkář.
"Musí se na něj rychle. A chytře," radí Češi, kteří ho potkali jako spoluhráče. Jen málo sportovců je ve Finsku tak slavných jako Hyypiä.
V roce 2001 se stal dokonce nejlepším z nich, překonal vyhlášené lyžaře, biatlonisty, atlety nebo šampiona v rallye Grönholma. Předtím si jen legendární Jari Litmanen mohl jako fotbalista nasadit sportovní korunu Finska.
Proti Čechům se veterán Litmanen nepostaví, je zraněný. Ale Hyypiä zůstává. Jeho čeští kamarádi slibují: "Na devadesát minut neznáme slitování, pak budeme zase přátelé. Ale nejdřív musíme vyhrát."
