Jak snadno lze na počátku nové éry fotbalové reprezentace, na jejím prvním tréninku, podlehnout nostalgii.
A dost, začínat se má zvesela! Řekněme tedy, že ještě snadněji než nostalgii šlo včera na stadionu pražského Strahova nalézt nového kouče Michala Bílka.
Opravdu, záře reflektorů se od Bílkovy bezvlasé hlavy odráží opravdu silně. A ještě jeden postřeh – byť Bílek nedělá žádná velká gesta, není pochyb, kdo je na hřišti generál.
Fotbalisté na úvod tréninku posílají míč vzduchem a snaží se, aby se nedotkl země. Když se to reprezentačnímu zelenáči Ličkovi nepodaří, mazák Plašil mu počítá "trestné" kotouly. Ale sotva Bílek zavelí "poslední balony, pánové, a ke mně", všichni legrácek nechají a rychle udělají kolem trenéra kroužek.
Všechno slyší i šestice dětí, jež stojí s dospělým doprovodem opodál a tvoří takřka jediné diváky, svědky fotbalového restartu.
"Dědo, kde je Plašil?" "Támhle v té čepici."
Plašil a spol. už zatím naslouchají, jak je Bílek rozdělí na dvě party, které proti sobě budou hrát. Kouč přihlíží jako režisér nácviku nového divadla, někdy vpadne poznámkami do děje.
A strahovským tichem náhle znějí výbuchy za tribunami ukrytého ohňostroje. Kdo chce, ať v tom vidí symboliku: fotbalisté se začali připravovat, aby ohňostroj v budoucnu spatřili přímo nad sebou. Na oslavu úspěchu, který sami zařídí.
