|
CO DNES DĚLAJÍ |
Za minulého režimu směli fotbalisté do zahraničí, pouze když splňovali podmínky fotbalového svazu. Nejdůležitějším kritériem byl věk, hráč musel mít minimálně jedenatřicet let. Jenže když si tenkrát anglický klub Knoflíčka vyhlédl, bylo mu teprve šestadvacet.
Ti starší sportovní příznivci si jistě vybaví znělku televizního pořadu z konce roku 1987. Mimo jiné v ní běžela nádherná Knoflíčkova kvalifikační branka do sítě Walesu, byť tehdy už nic neřešila. Československo na EURO 1988 nepostoupilo.
"To byl listopad, přitom já dal parádní branku už v dubnu ve Walesu. Nejspíš tyhle dva góly upoutaly pozornost Derby County," říká Knoflíček.
"Oficiální vyjednávání o mém uvolnění nikam nevedla, Slavia by mě sice pustila, ale fotbalový svaz o tom nechtěl ani slyšet. Pak si pro mě do toho Hannoveru přijeli, jenže mně se samotnému nechtělo. Navrhli, ať teda někoho vezmu s sebou. Když jsem za chvíli přišel s tím, že beru Kubíka, byli moc spokojení."
Dnes už se těm tehdejším peripetiím směje, ale tenkrát mu po opuštění Slavie a domova leckdy do smíchu nebylo.
Z českého útočníka byl Bolivijec
"Což o to, agenti se o nás starali dobře, ale hrát jsme nemohli, jen trénovat. Navíc v tom spěchu, protože jsme prchali hodinu před odjezdem slávistického autobusu do Prahy, jsme v hotelu nechali pasy. Což byl velký problém."
|
|
Kdo je Ivo KnoflíčekDo Anglie se tak bez dokumentů nedostali, nějaký čas pobyli v Belgii, odtud do španělského Figueras. Všude na bůhvíjaké doklady.
"Nakonec nám udělali bolivijské pasy, přemístili jsme se na Gibraltar a odtud jsme už letěli do Anglie. Když jsme se dozvěděli o těch bolivijských pasech, říkám Lubošovi: O sebe strach nemám, ale ty, blonďák s modrýma očima a Bolivijec, nevím, nevím," směje se Knoflíček.
Mezitím se na oficiálních místech jednalo o legálním uvolnění, ale když už Češi byli ochotni oželet Knoflíčka, na Kubíkově návratu trvali. Mimo jiné i proto, že za sebou neměl vojnu. A Kubík se v roce 1989 pokorně vrátil.
"Přijdu jednou takhle domů na hotelový pokoj a Kuba nikde. Dodnes mě to na něj mrzí," nechce Knoflíček víc tenhle moment rozebírat.
Hráčský agent pak Knoflíčka přemístil do Itálie, útočník týden trénoval dokonce s Juventusem a potom ve Foggii pod trenérem Zdeňkem Zemanem. Ale osmnáctiměsíční distanc mu pořád nedovoloval hrát.
Haló, tady Jano Kocian
Přišel pobyt v Norimberku a tam mu zavolal spoluhráč z národního mužstva, dnešní kouč slovenské reprezentace.
"Ozval se mi Ján Kocian, kterému začátkem roku 1989 bylo jedenatřicet a dostal povolení k angažmá v hamburském St. Pauli. Mně chybělo do vypršení trestu pět měsíců, ale Jano mi říkal, ať přijedu, že se mnou podepíšou smlouvu."
To už se pomalu blížila listopadová revoluce a po ní už šlo všechno jako na drátkách. "St. Pauli za mě zaplatilo tehdejšímu Pragosportu a Slavii kolem půl milionu marek a já se stal hráčem bundesligy."
K prvnímu zápasu za St. Pauli nastoupil Knoflíček 14. prosince 1989.
"Bylo to doma proti Mönchengladbachu, v jeho sestavě Franta Straka. Byla to nádherná bitva před vyprodaným hledištěm a já dal pět minut před koncem vítěznou branku na dva jedna. To teda byla bomba, lepší úvod jsem si přát nemohl. V dalším zápase jsme vyhráli jedna nula a já dal gól zas."
Když St. Pauli v dalších letech spadlo, ještě rok hrál Knoflíček bundesligu v Bochumi, potom šel do rakouského prvoligového Steyru.
Přišel o patnáct reprezentačních startů...
Mezitím pokračoval také v reprezentační kariéře.
Do národního mužstva se vrátil po půldruhém roce, od vzpomínaného zápasu s Walesem v listopadu 1988 musel patnáct mezistátních utkání vynechat. V dresu se lvíčkem na prsou nastoupil zase až v dubnu 1990 v přípravném duelu v Anglii, v témže roce hrál na mistrovství světa v Itálii, kde se československý tým dostal do čtvrtfinále. V reprezentaci končil v srpnu 1992 přátelským utkáním s Rakouskem.
Velký návrat ale zažil i na klubové úrovni.
"Ze Steyru mě bývalý slávistický spoluhráč Karel Jarolím někdy v létě ve třiadevadesátém nalákal do druholigového Benešova. Hráli jsme pak na postup, ale po půl roce jsem šel ještě s tehdy třiadvacetiletým Lubošem Kozlem do Slavie. To mi bylo už dvaatřicet a v dubnu ve čtyřiadevadesátém jsem ve Slavii podepsal smlouvu," pamatuje si Knoflíček.
...a o slávistický titul
Dvakrát byl Knoflíček se Slavií druhý, a když se slávisté začali připravovat na svůj památný ročník 1995/96, on už v jejím kádru chyběl.
"Já vůl," zlobí se na sebe Knoflíček ještě dnes. "Nechal jsem se obalamutit nějakým podnikatelem Paškou, ať jdu do jeho třetiligových Prušánek. Obalamutil mě slibovanými miliony a velkolepým projektem, jak z Prušánek udělá velkoklub. A protože z Moravy pocházím, říkal jsem si, že se tam usadím. Ale brzo po přestupu se ukázalo, jak jsem si naběhl."
Miliony i projekt totiž zůstaly jen slovy a Prušánky byly během ročníku 1995/96 ze soutěže vyloučeny...
"Zatímco Slavia po devětačtyřiceti letech vyhrála ligu a v Poháru UEFA došla do semifinále Poháru UEFA. Prostě, já vůl."
Z Prušánek odešel ještě před jejich krachem do druholigové Příbrami. Ta se v létě 1996 přestěhovala na pražskou Julisku, o rok později pod hlavičkou Dukla Praha vykopala nejvyšší soutěž a Knoflíček byl u toho.
"Pak jsme se stěhovali zpátky do Příbrami a tam jsem si ještě v pětatřiceti zahrál pod trenérem Karlem Jarolímem první ligu. Jenže potom jsem si přetrhl achilovku a se špičkovým fotbalem byl konec."
Přestup si domlouvá i v pětačtyřiceti
Když se uzdravil, nastupoval za příbramské béčko v divizi, dál hrál v Kutné Hoře, v Ledči nad Sázavou a ve Vlašimi, poslední tři roky strávil v Měchenicích.
"A na většině těchhle štací jsem zároveň dělal trenéra nebo asistenta. Teď mám už skoro domluvený moc dobrý přestup, ale nechci to zakřiknout, tak nic bližšího říkat nebudu. Bayern ani Manchester to ale nejsou, zůstanu doma."
Poslední rok pracuje pro jednu pražskou sportovní agenturu a nestěžuje si.
"Dělám pro firmu všechno, co je zapotřebí. A žiju skromně, nepotřebuju mít barák za miliony a každý rok nové auto," říká internacionál, který žije v Praze.
Na světový šampionát v Itálii nezapomene
A na co ze své bohaté hráčské kariéry nejraději vzpomíná?
"Samozřejmě, že na mistrovství světa v Itálii, kde nás až ve čtvrtfinále vyřadili Němci. A když jsme ve skupině hráli s Itálií na vyprodaném San Siru, kdy už jsme my i soupeř měli zajištěný postup, to byla taky paráda," zasní se Knoflíček.
"Nebo když jsme na podzim v osmdesátém šestém nastoupili při výročí pětaosmdesáti let československého fotbalu na Strahově s Holandskem, to byl taky zážitek. Zahrál jsem si například proti Rijkaardovi, Gullitovi a van Bastenovi. Vyhráli jsme jedna nula a ten gól těsně před přestávkou jsem dal já. Ale čas je neúprosný, už je to všechno pryč," uzavírá osmatřicetinásobný reprezentant.
