Našlápnuto měl fantasticky. Narodil se v kanadském Vancouveru, ale vyrůstal v akademiích velkých evropských klubů: Anderlechtu, Blackburnu, Celtiku Glasgow, Feyenoordu. Věděl o něm i trenér Manchesteru United Alex Ferguson, který se na něj jezdil dívat.
V dětství se Lensky mihl také v Česku, jako žáček hrál za Spartu i Slavii. Sice moc neuměl jazyk, ale zemi svých rodičů chtěl také reprezentovat, což se mu splnilo v kategorii do 21 let.
Jacob LenskyDatum narození: 16. prosince 1988 |
„Nebyl to typický mladý fotbalista, přišel mi trochu jako z jiného světa. Přemýšlivý, tichý, pořád četl nějaké knížky nebo poslouchal hudbu,“ vzpomínal později kouč jednadvacítky Jakub Dovalil, který Lenského povolal do týmu v roce 2009, když pravidelně nastupoval v nizozemské lize za Utrecht jako obránce či záložník.
Z jiného světa - ano, takhle Lensky opravdu působil. Sám si to uvědomuje. „Nedokázal jsem se nikde adaptovat, netrávil jsem dost času mezi lidmi,“ přiznal nedávno v rozsáhlém rozhovoru na webu Utrechtu. „Tak moc toho teď všeho lituju... Strašně bych si přál, abych ještě mohl hrát.“
Ale to už nevyjde.
Alespoň ne na nejvyšší úrovni, pro tu zkrátka Lensky nebyl psychicky dost silný. Svět velkého fotbalu ho ničil, nikdy do něj nedokázal zapadnout. Těžko si zvykal na Evropu, stýskalo se mu po Kanadě, po životě s rodinou.
„Ráno jsem šel na trénink, v jednu měl hotovo a byl zpátky doma. A tam to všechno začalo,“ vzpomíná. „Měl jsem tolik volného času, který jsem musel nějak vyplnit a nudil jsem se. Všechno, co pak následovalo, byla jen a jen moje chyba.“
Co následovalo? V jedenadvacítce se Lensky neudržel, na mistrovství Evropy do Dánska nejel. A na konci roku 2011 skončil také v Utrechtu. Sám přiznal, že má potíže s alkoholem, které musí řešit.
Další „cizinec“ z jedenadvacítkyQuasten patřil i Ajaxu Jacob Lensky nebyl jediným hráčem s dvojím občanstvím, který nastupoval za českou jedenadvacítku. V mládežnické reprezentaci se mihl také nyní třicetiletý levonohý obránce či záložník Paul Quasten, který odehrál dva zápasy v roce 2006. Pochází z Frenštátu pod Radhoštěm, od mládí však žil v Nizozemsku, kde nastupoval za Volendam, Tillburg a v minulém ročníku dokonce patřil Ajaxu Amsterdam, kde však hrál jen za rezervu. Na rozdíl od Lenského Quastenovi pokazila kariéru zranění - kvůli pochroumanému koleni musel vynechat tři roky. Nyní hraje v druholigovém Almere City. |
„Žil jsem jako rocková hvězda. Připadalo mi, že jsem VIP, slavný fotbalista, měl jsem různá privilegia,“ uvědomuje si nyní. „Teď už vím, že lidé, se kterými jsem chodil pít, chtěli jen zábavu. Bavili se se mnou, protože jsem byl známý. Kdybych byl normální kluk, nikdo by si mě ani nevšiml, ani kdybych spal v kartonové krabici. Našli by si někoho jiného, s kým by zašli na party.“
Lensky tedy raději zmizel zpátky do Kanady a doufal, že tím vše vyřeší. Plánoval, jak se zbaví závislosti a zase začne hrát fotbal. První měsíce po návratu však byly možná ještě těžší, než předchozí trápení v Evropě. Musel si uvědomit, že z fotbalové hvězdy je teď zase už Jacob, obyčejný kluk z Vancouveru.
„Posledních pár měsíců už je to lepší. Mám přítelkyni, trávím hodně času s rodinou a kamarády a život je zase fajn. Časem se chci pustit do podnikání,“ plánuje.
Jenže myšlenky na to, co všechno mohl ve fotbale dokázat, se mu vrací dál. Jeho bývalí spoluhráči nastupují za českou nebo nizozemskou reprezentaci, někteří se dostali do velkých evropských klubů. A on hraje doma pro zábavu amatérskou soutěž...
„Být profesionál byl vždycky můj sen. Dosáhl jsem toho a říkal si, že tohle budu dělat po zbytek života. Nakonec se to všechno vyvinulo úplně jinak,“ krčí rameny Lensky. „Brzy jsem se začal sám sebe ptát: Jaký je smysl tohohle života? Proč fotbal? Proč tady? Kdyby to šlo vrátit, plno věcí bych udělal jinak.“
Vrátit to nejde, ztracené roky stály Lenského kariéru. „Občas mě napadá, jak rád bych si znovu vzal rozlišovák a šel trénovat s Utrechtem. Zajímalo by mě, jestli bych na to ještě měl. Pořád jsem fit, fotbal hraju dál... Třeba by to šlo,“ zasní se na chvíli.
Ale ví, že je to bláhový sen. Proto hned dodá: „Svou šanci jsem měl. Zahodil jsem ji a neviním nikoho jiného než sebe. Ale smířit se s tím, to je pořád hrozně těžké.“
