Pochází z východních Čech a po třech úspěšných letech v pozici hlavního trenéra berou hradečtí fanoušci Václava Kotala za svého. Platí to i před očekávaným dnešním zápasem s pražskou Spartou. I přesto, že právě Sparta je s Kotalovým fotbalovým životem tak spjata.
"S tím se nedá nic dělat. Já jsem ve Spartě odehrál skoro celou svoji kariéru, nějakých 600 zápasů. A když někde tak dlouho hrajete, máte tam spoustu kamarádů a k tomu klubu vztah," říká Kotal.
Kotal a Sparta1974-1982: jako hráč, v letech 1976 a 1980 s ní získal Československý pohár 2001-2003: jako trenér B týmu a asistent A týmu 2005-2007: nejprve jako asistent u A týmu, pak jako trenér B týmu |
Nešlo ale jen o devět ročníků, které v 70. a 80. letech minulého století za letenský klub odehrál, dvakrát se tam vrátil i jako trenér.
A aby těch sparťanských reminiscencí nebylo málo, dnes se Kotal poprvé postaví proti Jaroslavu Hřebíkovi, novému generálnímu manažerovi Sparty, se kterým mimo jiné absolvoval obě sparťanské trenérské mise.
Sparta vás s přestávkami doprovází už skoro čtyřicet let, bylo na začátku toho splnění snu fotbalisty, který fandí tomuto klubu?
Tak to vůbec nebylo, spíš bych řekl, že to byla trochu náhoda.
Myslíte to, že si vás Sparta do svého mužstva vybrala?
Přesně tak, protože já jsem až do jednadvaceti let hrál divizi v Náchodě a v Praze jsem jen studoval.
Jak na vás Sparta tedy vůbec přišla?
Na podzim roku 1973 jsem byl v akademickém výběru tehdejšího Československa a hráli jsme přípravný zápas na Bohemce. Tam si mě všiml zástupce Sparty a v lednu už jsem byl na Letné.
To vás předtím Sparta ani nijak nesledovala a nebyli jste v kontaktu? Vždyť vám už bylo jednadvacet.
Ne. Dokonce musím říct, že mě tehdy ani ligový fotbal nijak zvlášť nezajímal. Věnoval jsem se škole, bavilo mě fotbal hrát, ale že bych uvažoval o kariéře ligového fotbalisty, to vůbec. Vždyť já snad až do doby, než se Sparta ozvala, ani nebyl na žádném ligovém utkání. A pak jsem najednou přišel do kabiny, kde seděli Urban, Franta Chovanec, Bohuslav Veselý, Mašek a další borci, to byl zvláštní pocit.
Jak jste se mezi nimi uchytil a zabydlel v kabině?
Začal jsem přípravu v širším kádru áčka, ale hrál jsem za béčko. Docela se mi dařilo, vstřelil jsem nějaké góly a ještě na jaře jsem stihl premiéru v áčku. Byla zvláštní, protože jsme ji nedohráli.
Když někde tak dlouho hrajete, máte tam hodně kamarádů a také k tomu klubu vztah. |
Jak to?
Protože v Nitře, kde jsem za Spartu poprvé v lize nastoupil, někdo z diváků v průběhu zápasu hodil po asistentovi rozhodčího minci, zranil ho a rozhodčí zápas ukončil. Dodnes si pamatuji, že se ten pomezní jmenoval Čejka.
Sparta je už dlouhá léta brána jako tým, který pravidelně získává mistrovské tituly. Vy jste za ni odehrál devět sezon, ale žádný jste nezískal. Hodně to mrzí?
To se takhle nedá říct. Je pravda, že jsme tehdy ani jednou ligu nevyhráli, ale dvakrát jsme získali tehdejší Československý pohár, takže zase tak neúspěšné to nebylo. Když pak přišel k týmu Václav Ježek a začalo to vypadat, že Sparta bude ligu vyhrávat, naše generace už pomalu odcházela a přicházela ta kolem Ivana Haška či Michala Bílka.
Prý jste nakonec navrhl sám, že ze Sparty odejdete.
Bylo tehdy vidět, že pan Ježek dává příležitost jiným, vydržel jsem to půl roku a na vlastní žádost jsem odešel do Hradce.
Královéhradecký trenér Václav Kotal udílí pokyny svým svěřencům.
Ze Sparty jste byl ale na odchodu už od dva roky dřív. Proč?
Kvůli odvolání trenéra Hložka. Tým se proti němu postavil. Já jsem tehdy dělal zástupce kapitána a stejně jako kapitán Stránský jsem dostal exemplární trest, nesměl jsem osm měsíců hrát. Tehdy nám řekli, že kdybychom to alespoň udělali přes Socialistický svaz mládeže, tak by to snad prošlo, ale takhle ne.
Nakonec jste ale neodešel. Proč?
Chtěl jsem, ale v zimě mi trest prominuli a mohl jsem hrát. Pamatuju se, že jsme hned první zápas po trestu hráli s Prešovem a dal jsem tři góly.
Střelecky se vám ve Spartě dařilo i na jaře roku 1980, takže jste se mohl těšit na olympijský turnaj, kde Československo získalo zlatou medaili. Do vašeho fotbalového osudu ale zasáhla Bohemka a vy jste nikam nejel.
Byl jsem teprve v širší nominaci, ale v lize se mi opravdu dařilo. Jenomže na Bohemians mě nechtěně přišlápl Jirka Rosický, otec Tomáše Rosického, a bylo po naději, zlato tak nemám.
Do Sparty jste se po řadě let vrátil na začátku nového tisíciletí a pak v roce 2005 jste jako asistent Jaroslava Hřebíka získal titul. Po těch letech to muselo potěšit.
Potěšilo, ale také to bylo hodně těžké období. Fanoušci se tehdy proti Hřebíkovi postavili, byl to hrozný tlak, trenér musel chodit s ochrankou. Z té doby jsem si odnesl, že pro fungování týmu je nezbytné, aby všechny složky v klubu fungovaly ve shodě. Trenéři, hráči, vedení i fanoušci. Proto daleko raději vzpomínám na první angažmá ve Spartě.
Myslíte na to, když pod trenérem Hřebíkem zářila v Lize mistrů v ročníku 2001/2002?
Přesně tak. Tehdy jsem vedl béčko, ale zároveň jsem byl i jedním z asistentů áčka. Jezdil jsem pozorovat soupeře, tehdy to byly Bayern, Real či Spartak Moskva. To byl zážitek. Nic na tom nemění ani to, že se na jaře přestalo dařit. Hlavně totiž odešel Martin Hašek jako defenzivní záložník, pak skončil i trenér Hřebík a titul získal Liberec.
