Bylo 20. června 1976 a běžela 90. minuta finále mistrovství Evropy. Tehdejší Československo vedlo na bělehradském stadionu nad favorizovaným Německem 2:1, jenže v té poslední minutě udělal gólman Viktor osudovou chybu.
"Hrozná minela, příšerná. Na centr z rohu jsem šel až moc suverénně, byl jsem si jistý, že to pohodlně chytím. Jenže mě přehlavičkoval Hölzenbein a šlo se do prodloužení. Dodnes si říkám, že jsem měl při tom centru všechny před sebou zbourat a míč vyrazit," vzpomíná jubilant.
"A nakonec se kopaly penalty, protože v prodloužení gól nepadl. Při těch desítkách se pak zaskvěl dloubákem doprostřed Maierovy branky Tonda Panenka, a tak mu občas připomínám, že nebýt toho mého zaváhání, na penalty by nedošlo a nikdo by ho ve světě neznal."
Škváru mám dodnes zažranou všude
V sedmdesáti už je na co vzpomínat. A tak se Viktorovi vybavuje nejen památný zlatý Bělehrad, ale i jeho úplné začátky ve Šternberku.
"Závodně jsem začal hrát docela pozdě, první registračku jsem měl až ve čtrnácti v žácích Šternberku. Do té doby jsem fotbálek mydlil jako každý kluk na kdejakém plácku, ale klíčovým momentem pro mě bylo, když ve Šternberku otevřeli nové hřiště. Samozřejmě škvárové, ale v mých klukovských očích to byla pohádka," zasní se.
V poli mu to moc nešlo, sám říká, že u míče byl spíš "takovej dřevěnej".
"Tak jsem šel do branky, i když na tu škváru jsem se musel pořádně obléknout. Přesto ji mám zažranou skoro všude. Ale čas pak ukázal, že jsem se rozhodl dobře."
V šestnácti už chytal za první mužstvo a každý den dojížděl na průmyslovku do nedalekého Uničova.
V osmnácti přestoupil do tehdy druholigového Prostějova, to už se pravidelně objevoval v krajských výběrech, v jejichž dresech hrával předzápasy před ligou v Ostravě, Brně a Zlíně.
"Někdo si mě v tom výběru musel všimnout, snad právě proto po mně sáhl ten Prostějov. Zase to byla škvára, ale druhá liga byla druhá liga. Vedle fotbalu jsem dělal v místních železárnách plánovače, mimo jiné jsem plánoval výhybky. A klidně je možné, že tam některé z těch mých výhybek dodnes ještě pořád jsou."
Na vojně byl v tehdejší Rudé hvězdě Brno, v konkurenci vynikajících gólmanů Schmuckera a Spišiaka však chytal za druholigové béčko. Rudá hvězda se mezitím přejmenovala na Spartak Brno ZJŠ a Viktor při Schmuckerově zranění nastoupil na jaře 1963 k posledním pěti prvoligovým zápasům.
Na Julisce chytil penaltu a Dukla ho pak koupila
"Prvoligovou premiéru jsem si odbyl na Julisce, s domácí Duklou jsme sice dva jedna prohráli, ale asi jsem něco přece jen ukázal. A vzpomínám, že jsem tenkrát Šafránkovi chytil penaltu," vybavuje si třiašedesátinásobný reprezentant.
Ivo ViktorNarozen: 21. května 1942 |
Nejspíš tenkrát na Julisce opravdu něco předvedl, protože za pár měsíců, v létě 1963, do Dukly přestoupil.
"Ze začátku se mi tahle nabídka moc nezdála, protože v Dukle byla brankářská dvojice Kouba, Pavlis. Nakonec jsem kývl a taky jsem skoro dva roky první ligu sledoval jen z lavičky. A moje éra začala, když se Pavel Kouba rozhodl odejít do Sparty. A časem už jsem měl otevřený i nároďák."
V reprezentaci začal proti mistrům světa Pelému a Banksovi
Na těžší debut v národním mužstvu pomyslet nemohl. V červnu 1966 hrála československá reprezentace na slavném stadionu Maracaná proti domácí Brazílii. A v soupeřově sestavě samozřejmě nemohl chybět nejlepší fotbalista světové historie Pelé.
"Ten přátelák s úřadujícími mistry světa jsme prohráli dva jedna, a kdo myslíte, že mi ty góly dal? Samozřejmě Pelé. Ale celkově mě tenkrát v novinách chválili, tak jsem mohl být spokojený."
A aby té dřiny mezi tyčemi nebyl konec, hned v dalším zápase se Viktor postavil tentokrát čerstvým mistrům světa Angličanům, opět ve světoznámém fotbalovém stánku, jímž bylo Wembley.
"To jsem si zachytal jako nikdy předtím a snad ani potom," zavzpomíná Viktor na bezbrankovou remízu v listopadu v šestašedesátém.
"Byl to asi můj nejlepší zápas v kariéře. Ale musím přiznat, že se mnou hrály i tyče a štěstí a že mi hodně pomohl i pilíř na stoperu Jano Popluhár. A obrovským zážitkem pro mě byl i anglický brankář Banks, můj velký vzor. Samozřejmě jsem si s ním vyměnil dres, ale já skoro všechny podobné relikvie rozdal, tak ani nevím, kde vlastně ten dres skončil."
Když v necelých pětatřiceti musel kvůli problémům se zády na špičkové úrovni skončit, u fotbalu samozřejmě zůstal. Třetí nejlepší evropský fotbalista roku 1976 dálkově vystudoval pražskou Fakultu tělesné výchovy a sportu a stal se diplomovaným trenérem. A v soutěžním ročníku 1990/91 vedl Duklu coby hlavní trenér.
Na trénování jsem prostě neměl žaludek
"Ale brzo jsem zjistil, že opravdový trenér ze mě nikdy nebude. Byl jsem moc měkký a navíc jsem cítil, že na hráče, funkcionáře a další lidi kolem profesionálního fotbalu prostě nemám ten správný žaludek. Tak jsem to na Dukle zabalil a tří roky jsem pak dělal trenéra v třetiligovém rakouském Gmündu."
Viktorových zkušeností v dalších letech využívala i česká reprezentace, čtyři roky dělal u národního mužstva asistenta pro brankáře kouči Dušanu Uhrinovi a další čtyři roky i Jozefu Chovancovi. Rok asistoval Ivanu Haškovi ve Spartě a celkem šest let dělal na Letné trenéra mladým gólmanům.
Poté se brankářským talentům věnoval na Dukle a loni v červnu se konečně odhodlal jít na operaci mnoha lety opotřebovaného a zdevastovaného kolena.
"Tu operaci mi poslední roky doporučoval každý, ale pokaždé byla v lékařské zprávě poznámka, že pacient operaci odmítá," usmívá se Viktor. "Tak jsem to loni konečně rozsekl a musím říct, že operace dopadla dobře."
Prášky neberu, tlak mám dobrý a pořád dobře vidím
Už téměř čtyřicet let žije s manželkou Janou v Nedvězí u Prahy, kde si postavili domek.
"Jak se cítím v sedmdesáti? Loni mi dobře dopadlo předoperační vyšetření, chodím pravidelně na krev, nemám potíže ani s tlakem, jsem bez prášků, pořád dobře vidím, takže bez brýlí. Přesto to ideální není, ale nechci se rouhat, protože hodně lidí je na tom v tomhle věku hůř. Zatímco já se chystám, že v příštích dnech se ujmu mladých brankářů v sousedních Kolovratech."
Žákovským brankářům se už léta věnuje na letních prázdninových kempech, které pořádá komise mládeže fotbalové asociace. "Pomáhat takovým talentům mě opravdu baví," pochvaluje si.
Kondici si udržuje cyklistickými vyjížďkami, což prospívá i operovanému kolenu.
"Minimálně dvakrát týdně si dávám tak kolem pětadvaceti kilometrů, někdy se mnou vyrazí i manželka, zrovna tuhle jsme byli na kolech na obědě v Jevanech."
Současný profesionální fotbal samozřejmě sleduje, i Viktora nadchl dramatický závěr první ligy.
"Přál jsem titul Spartě, nejen proto, že jsem tam působil, ale v reprezentaci jsem svého času připravoval i brankáře Srníčka, který se dnes sparťanským gólmanům věnuje. Bohužel, Sparta na jaře doplatila na ty zimní kádrové změny a porazila se sama. Ale tím vůbec nechci říct, že při vítězství Liberce by titul nebyl ve správných rukou."
A jaký fotbalový dárek by si Viktor k sedmdesátinám přál?
"Mám z mistrovství Evropy zlatou medaili jako hráč a stříbrnou jako asistent trenéra. Tak bych se ještě jedné medaile rád dočkal coby fanoušek. Kéž by to bylo už letos, přestože z hráčů evropské třídy máme v mužstvu jen brankáře Čecha a záložníka Rosického. Ale když to sedne mužstvu..."