Jako jeden z mála dostal trest ve velké korupční aféře, při níž se upláceli rozhodčí. Ta v roce 2004 pošpinila fotbal. „Na začátku jsem ležel doma a koukal do stropu. Chyběla mi vůně čerstvě posekané trávy nebo jen plácnutí si s hráči před zápasem,“ vzpomíná funkcionář Ivan Horník na léta, kdy měl zákaz působit ve fotbale.
Později ho vystřídala obava majitelů klubů zaměstnat muže s kontroverzní pověstí. Nyní je zpět: po štacích v nižších soutěžích Horník nastoupil jako sportovní ředitel v ligovém Jablonci, jemuž šéfuje fotbalový boss Miroslav Pelta.
Po jedenácti letech jste zpátky ve velkém fotbale.
Měl jsem v poslední době blízko k angažmá v lize, ale vždycky to ztroskotalo. Ve Slavii už jsem měl v létě smlouvu, ale pak se ozvali fanoušci, že mě nechtějí. Když mi nadávají příznivci soupeře, to chápu. Ale když to přijde od těch vlastních? Do toho přece nemůžu jít. Lidé zveřejnili moje telefonní číslo na internetu a bylo to pryč.
Kolik lidí volalo, že vás nechtějí?
Spíš psali. Já byl zlomenej jak puška. Řekl jsem na Slavii, že do toho nejdu, nemůžu. Musím být šťastný, můj život je o pocitech. Když jsem viděl, že začínám vadit, stáhl jsem se. Teď mi dal šanci Miroslav Pelta a já se trochu stydím.
Proč?
Už tak do něj šijí noviny, teď vzal mě a má s tím další starosti. Mám ale hodně elánu. To, co bych dřív řešil dva dny, chci mít hned. Jsem nabitej. Snad mi to vydrží. Vždycky jsem měl ve fotbale hodně nápadů, nejsem Einstein, nemám patent na rozum, ale vždy, třeba v osmdesáti procentech, se potvrdilo, že jsem měl pravdu. A ještě nedávno jsem si to mohl vyprávět jen doma do zdi. To mě ubíjelo.
Nikdy jste nezapochyboval, že by se návrat mohl otočit proti vám?
Takové myšlenky jsem samozřejmě měl, ale zvítězila touha zapojit se zpátky do fotbalu. Hodně mi chyběl. Umím dělat jen fotbal. Nestydím se za to.
Čím jste se živil v posledních letech?
Dělal jsem pro kamarády, co mají stavební firmy, pomáhal jsem se zajišťováním dodávek nebo jsem vytipovával hráče pro kluby, takové brigády.
O důchodu jste neuvažoval? Je vám čtyřiašedesát let.
Na důchod mám nárok, ale že bych byl důchodce, co sedí s fajfkou na lavičce? To by byl konec.
Jaké jste zaznamenal reakce na váš návrat do fotbalu?
Přišlo mi asi 160 SMS zpráv, spousta lidí volala, neměl jsem jediný negativní ohlas. Je to hezké, ale nedělám z toho závěry. Nikdy jsem nechtěl sklouznout k tomu, abych se cítil ublíženě. Hodně věcí jsem si zapříčinil sám, nehledám chybu jinde, ale v sobě.
Jak vás celá aféra poznamenala?
Po té divadelní hře (Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? – pozn. red.) to nebylo nic příjemného. Na ulici, na dovolené, všude na mě lidi, i ti co, nesledují fotbal, pokřikovali. Dělal jsem, že to nevnímám.
Díky té divadelní hře jste se však stal pro veřejnost legendou.
Černé kroniky... (hořký úsměv) Nechci odkrývat svá citlivá místa, ale nebylo to jednoduché období, hlavně pro mé nejbližší. Byl jsem vystavený do negativního světla, což v tu chvíli přebilo všechno, co se mi kdy povedlo. Lidi z fotbalu to třeba ocení, ale ti mimo něj to nezajímá, kolik hráčů a trenérů jsem objevil, jaké mančafty jsem postavil, že to nemělo nic společného s rozhodčími. Zamotal jsem se do toho, fakt mě to mrzí a už bych to nikdy nechtěl zažít. Už nikdy bych takové věci nedělal.
Ivan HorníkZpátky v lize Ivan Horník (64) se stal symbolem fotbalové korupce. Smetla ho velká kauza z roku 2004. O dva roky později mu soud zakázal na deset let činnost ve fotbale, dostal podmínku na 7 měsíců a musel zaplatit pokutu 900 tisíc korun. V půlce mu byl zbytek trestu odpuštěn. Na základě odposlechů v jeho kauze vznikla divadelní hra Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? Nově pracuje pro Jablonec fotbalového bosse Miroslava Pelty. Od roku 2012 působil ve třetí a druhé lize. |
Kolikrát jste zalitoval toho, že jste jel na červenou, jak jste své konání v té době sám nazval?
Musel jsem si to vyčítat na každém fotbale. Jsem pošuk, fanatik. Kdybych byl normální, už dávno bych nad fotbalem zlomil hůl a nikam se necpal. Je to jako v těch starých řeckých bájích: tlačil jsem kámen na horu, a když už jsem byl skoro na vrcholu, kámen mi spadl dolů. A zase znovu. Mohl jsem si pronajmout trafiku, dělat taxikáře, odmítl jsem čtyři nabídky na knížku.
Proč?
Když se něco ve fotbale upeče, má to tam taky zůstat.
Mohl by to být bestseller.
Taky myslím, že by ze mě mohl být milionář. (směje se) Ekonomicky by to určitě bylo zajímavé, ale nejsem typ, který by brečel a říkal: Proč já? Proč ne tamten? Každý si svůj osud musí nést sám. Nejsem žádný hrdina. Bral jsem to tak, že je všechno v pytli, vnitřně mě to užíralo, ty věci se podepsaly na mém zdraví, nejsem ze železa. To byly rány jako z děla.
Opravdu vás nikdy neštvalo, že se tenkrát ve fotbale na červenou jezdilo běžně, ale vy jste v tom z velkých jmen zůstal sám?
Někdy se zúčastníte závodu aut, v nichž nejsou pravidla, porušujete zákony. Je to komunita lidí, která se pro to rozhodla. Ale musí počítat s tím, že policajti udělají zátah a chytí třeba tři z těch, co jedou rychle. Ti mají smůlu. Nikdo mě do toho závodu nenutil. Jenže já ho chtěl vyhrát. Byl jsem blázen.
Takže těm nepotrestaným nic nevyčítáte?
Ne. Neřekl bych, ať mě pustí a vezmou radši Karla. Mám nějaké zásady. Nejsem svatej, nejsem vzor ctnosti, ale nejsem bezcharakterní. Mám k pár lidem výhrady, ale umím odpouštět.
Vy jste jako jeden z mála nezapíral. Nevymýšlel jste si historky, že spojení „kapříci připluli“ nebylo označení pro úplatky, ale že to byl normální výlov kaprů. Proč?
Víte, všechno mi to bylo strašně líto, nejradši bych si dal pěstí, byla mi hanba. Předsedovi disciplinární komise jsem řekl, že je mi líto, jak jsem poškodil fotbal. Jsem kluk z ulice, dostal jsem se svou pílí do velkého fotbalu a všechno jsem zkazil. Nebyl důvod vymýšlet si nějaké ptákoviny.
Poděkoval vám někdo, že jste ho neudal?
Že by mi psali děkovné dopisy, to ne. Já po té kauze nikoho z fotbalu nevyhledával, nechtěl jsem škodit. Sice mě lidé zvali na narozeniny, což mě těšilo, ale nikam jsem dlouho nechodil. Bral jsem to, že jsem černá ovce. Ve fotbalovém prostředí to tak nebylo, ale na ulici jo.
Řekl vám někdo někdy do očí, že jste podle něj gauner?
Do očí ne, ale nedělám si iluze, že si to někdo nemyslel. Gaunera bych snesl víc než pokřikování: Ivánku, kamaráde, jak to vypadá?
To je narážka na divadelní hru dvojice Čtvrtníček-Lábus. Stále jste ji neviděl?
Stále ne. Maximálně nějaké ukázky. Kamarádi mi říkali, že je to super. Jarda Starka, šéf Příbrami, mi volal a říká: Ivane, to jsi úplně ty, já tě tam slyším. (usmívá se)
Neláká vás se na tu hru podívat?
Třeba si to jednou pustím. Čtvrtníčka a Lábuse nějaký Horník nezajímal, dělali svůj byznys. Schovali to pod záštitu toho, že bojují za čistotu fotbalu, ale nebyla to charita.
Byl jste na ně naštvaný?
Ne, vůbec. Já dokonce chodil do Ypsilonky, kde Lábus hraje. Seděl jsem ve třetí řadě. Ten podle mě ani neví, jak vypadám.
Setkal jste se s nimi někdy osobně?
Ne, ale dostal jsem nabídku od jedné sázkové kanceláře, abych s Čtvrtníčkem natočil reklamu. Bylo to za velké peníze, nemohl jsem to však udělat. Byla sice možnost, že by šly do Viktorky Žižkov jako sponzorský dar, což bych pro ten klub udělal, ale ne za cenu toho, že bych ze sebe udělal blbce.
O co šlo?
Čtvrtníček měl hrát svatého Petra a já šel do nebe. On mě čekal a říkal: Nazdar, Ivánku, tak tě tady vítám. To je v pr...., tam dole. Co tomu říkáš? Když tam nejsi, nic se neděje. Jenže to bych ze sebe udělal kašpara první třídy, totálního Lojzu. Za to ty peníze nestály.
Dokážete se už dnes zasmát hláškám z té divadelní hry?
Jasně, už je to jedenáct let. Jen jsem nikdy neřekl, že kapříci připluli, to je nesmysl. Oni tam semleli všechno dohromady a hodili to do mého rozhovoru.
Vidíte, myslel jsem si, že je to vaše hláška.
Není, bohužel. (směje se) Jablka, hrušky, to jsem říkal. Kapříci připluli z jižních Čech...
Hodně se zažilo i vaše spojení „bárka jde ke dnu“ nebo že „Barcelona, kluci vopálený, je sfoukli jako svíčku“. Kam jste na to chodil?
Jsem veselý člověk, mám rád legraci, když mě napadne nějaká blbost, převedu to do hovoru. I proto mi říkali, ať napíšu knížku a tohle všechno tam dám. Vadí mi, že soukromé hovory unikly na veřejnost. Chápu, když jde o nějakou trestnou činnost, pak je to ric, pic, pic. Ale tohle je soukromí. Už se v tom nechci hrabat, je to nekonečný příběh. Nechci, abyste psali, že jsem jen výbornej. V mém životě bylo něco špatného, ale jsou tam taky velký úspěchy.
Pro mnoho lidí jste se právě díky divadelní hře stal symbolem fotbalové korupce. Můžete se toho někdy zbavit?
To už asi není možné. Mám fotbal opravdu rád, kdyby ne, tak bych před lety denně nedojížděl do Chomutova (v roce 2012 do klubu nastoupil jako sportovní ředitel – pozn. red.). Myslíte, že mi tam dali sto tisíc? Vystačilo mi to sotva na benzin. Ale byl jsem šťastnej jako blecha, že jsem zase ve fotbale. A teď jsem šťastnej zase. Jen nevím, jak dlouho mi to vydrží.
Teď pracujete pro Jablonec vlivného předsedy fotbalové asociace Miroslava Pelty. Počítáte s tím, že budete pod drobnohledem?
Je to logické. Z naší strany nebude na nikoho vyvíjený nějaký tlak. Nechci udělat chybu, už jsem si to v minulosti zkazil dost. Nikomu nedám záminku, aby mě z něčeho podezíral.
