Po hodině povídání se zarazí: "Kecám už moc dlouho, co?"
Karlu Brücknerovi se oprávněně dostane ujištění, že nikoli: kdy jindy než před vstupem do kvalifikace je vhodné naslouchat trenérovi, který s českým národním týmem uspěl ve třech kvalifikacích o velké turnaje – čili ve všech, do nichž se zapojil.
V Olomouci, kde sedmdesátiletý muž žije, vznikl i tento rozhovor. Brückner při něm uvolněně žertoval: "Jen se ptejte, baví mě to. Co se týká rozhovorů, mám teď absťák, a navíc mám dost času."
Není toho času až moc? Roky jste neustále trénovat a teď? Nenudíte se někdy?
Nudit se, to je hrozný, tak špatně na tom nejsem. Je pravda, že jsem trénoval 40 let, najednou se jednou ráno probudím a vidím, že jsem zestárl. Nikdy jsem z toho trenérského cyklu nevystoupil, teď se probudím a konec, dál to nejede, nestihnu už další štace. Ano, je víc času, ale je to tak v pořádku, jsou tady fyziologické a další limity, a já si zatím vždycky najdu zábavu.
Například?
Je to samozřejmě pasivnější. Například hodně sleduji různé sporty, na to jsem dřív neměl čas. Od vodního póla přes biatlony až po nynější mistrovství světa v basketu.
Co ještě děláte kromě sledování vodního póla?
To jsem zase něco řekl! Vodní pólo, to jsem neměl říkat, co? Teď se toho chytnete, přitom jsem to řekl okrajově, to není typické. Chtěl jsem tím říct, že sleduji všechny sporty, nejen fotbal a v něm jen své mužstvo a eventuálně mužstvo soupeře, jak tomu bývalo dřív. Dal jsem si před časem kompletní mistrovství Evropy v házené v Rakousku, předtím jsem na něco podobného neměl čas, byl jsem omezený, deformovaný.
Teď už nejste? Neporovnáváte stejně všechno s fotbalem?
Takhle deformovaný opravdu nejsem. Teď jsem u všech sportů jen konzument. Byl jsem jím i u fotbalového mistrovství světa.
Vážně?
Viděl jsem tam všechny zápasy, ale některé zkratkovitě. Třeba prvních 15 minut: Ano, takhle a takhle se to může odehrávat, pak jsem si odešel, vrátil se na druhý poločas a zase se díval na určitou pasáž.
Toho jste byl schopen?
Byly samozřejmě zápasy, u nichž jsem byl od první do poslední minuty, těch bylo víc. Ale nedíval jsem se na ně pracovně, abych u nich něco objevoval, aby mě to zase šrotovalo v hlavě. Ne, ne, byl jsem konzument.
Takže se teď díváte na fotbal jinak?
Určitě. Dřív to byla těžká práce, všechno vám hrálo v hlavě. Nešlo se na to dívat, abych se pobavil. Kolikrát jsem se díval na záznamy desetkrát, dělal jsem si k tomu analýzu, hodnocení. Pozor, to vás obrovsky unaví.
Letos jste si ani finále třeba ze zájmu nenahrál?
Proč? Jsem konzument, navíc na mistrovství šlo těžko objevit něco specifického, něco nového. To objevíte v zápasech top klubů, ve špičkových ligách, tam jsou progresivní věci. Navíc turnaj v Africe byl ovlivněn specifickým míčem, kvůli němu byla technologie hry hodně jiná. Divím se, že je vůbec možné na takovém velkém podniku hrát s míčem bez větší možnosti použít ho předtím.
Přišlo mi, že na šampionátu byla spousta špatných centrů. To bylo podle vás míčem?
To nešlo kopnout! Jako třeba Pavel Nedvěd kopal tou levou nohou: podseknul a ono to krásně zapadlo... Ne, to nešlo, tenhle míč se choval divoce. Že padly góly po centru hlavou, to byly vyložené náhody. To nebyl gól z hlavičkování, ale z toho, že míč někoho trefil do hlavy a dobře se to od ní odrazilo.
Takže z mistrovství světa si budete pamatovat divoký míč?
I další věci. Třeba že pravidla nestačí vývoji.
Myslíte neuznaný gól Angličanů proti Němcům?
O tom gólu se pořád hovoří. Taková banalita. Kdyby bylo video povoleno, mohl rozhodčí klidně zatelefonovat i manželce, ta by mu to řekla. Řešíme jednu věc, která se unikátně stane jedinkrát za iks let, přitom další věci se zásadním vlivem na hru se dějí neustále.
Jaké?
Koukám se třeba na ofsajdy a najednou mně napadne, kolik v prvních a druhých ligách ve špičkových soutěžích padne neregulérních gólů – a kolik jich naopak není uznáno, kolik je kvůli domnělému ofsajdu zastaveno gólových situací.
Kolik?
Vyšlo mi, že tisíc za neděli.
Tisíc?!
Jen si to spočítejte, to není těžké. Jestli jsou čtyři chyby za zápas, a to je slabý odhad, pak je vynásobte počtem kvalitních lig. A máte to.
Co s tím?
Počítal jsem dál. Hráč uběhne pět metrů za vteřinu, protihráč také, takže během desetiny vteřiny mohou být od sebe dva metry. Teoreticky máte dvoumetrový ofsajd během desetiny vteřiny, to oko a mozek rozhodčího nemůžou postřehnout. A do toho přistupují další faktory... No, vidíte, ptal jste se mě, zda se na fotbal dívám jen tak... No, nedívám; a teď si to musíte o těch ofsajdech vyslechnout!
Poslouchám.
Rozhodčí musí hlídat ofsajd na 40 metrů, to jde udělat? Nejde. A dál... (následuje pětiminutový monolog týkající se analýzy ofsajdů, který Brückner zakončí takto:) To ale do toho článku nedávejte, musel bych mluvit dvě hodiny, aby to nebylo povrchní.
Tak mi aspoň řekněte, zda se v tom problému budete nějak angažovat.
Ne. Xkrát jsem se angažoval, a nic. Ofsajd je největší destrukce fotbalu, ne faul, s tím si poradíte anebo z něj můžete něco mít, já byl rád, když soupeř fauloval. Navíc faulů ubývá. Ale ofsajd? Tisíc případů za neděli! Vadí mi toho ale víc, nejen ofsajdy. Třeba to banální povídání o presinku! Zase bych to musel rozvést, aby to nebylo jako povídání u piva, ono je to zbytečné, ale... (přichází další dlouhý monolog, tentokrát o presinku, který Brückner zakončí stejně jako téma o ofsajdech). Berme to jako nadstavbu rozhovoru, nedávejme to tam. Presink? Stačí! Musel jsem vám to ale říct, jsem na něj alergický a se ženou se o tom bavit nemohu.
Mě hlavně baví, jak jste sám sebe usvědčil ze lži, že fotbal sledujete jako obyčejný konzument.
Samozřejmě, že ne. Najdu tam něco a jsem taková nešťastná povaha. Pořád něco hledám v pravidlech, nacházím různé věci. Nechci říct, že to dělám z kratochvíle, ale je to, jako když luštíte křížovku nebo sudoku. Mám takových případů víc. Říkal jsem sice, že nejsem deformovaný, ale prakticky asi jsem. Asi jo. Trochu.
V pořádku, ale ještě bych se rád vrátil...
... k tomu vodnímu pólu.
K tomu možná později, teď k mistrovství světa. Jak se díváte na šampiony ze Španělska?
Jsou to osobnosti a je nutno ocenit, jaký hráli fotbal. Ano, nevyhrávali 6:3, ale 1:0, praktikovali úporný fotbal, ohromně náročný na sílu, na kondici. A pak je tady výtečná technická část, to je ohromné, ten jejich postupný útok, jak jsou na něj koncentrovaní. To ani nejde kopírovat bez hráčů, které oni mají. Nevím ani, kdo by to chtěl zkoušet. Bez těch hráčů to nejde.
Dá se proti Španělsku, které má Česko ve skupině, vůbec hrát?
Ale jo. Vždyť si vezměte, že mužstva, která proti němu hrála na šampionátu, se držela celkem vyrovnaně. Ne co se týká držení míče, to se Španěly nejde, ale co se týká rozhodujících fází. Španělé vlastně ztratí spoustu času přípravnou kombinací, oni si pak musí věřit, že jednu dvě šance, které si díky ní vypracují, promění... Jestli se s nimi dá hrát? Proč by ne?
Jaký je tedy na ně recept?
To bych plácal z voleje.
Sám mluvíte o zdlouhavé přípravné fázi...
No a pak bych musel mluvit o napadání, kdy, kde, v kolika lidech. To jsou detaily, o kterých nejde mluvit bez znalosti sestavy a tak dále, to není jako mluvit od stolu o tom, jak upéct bábovku. Kolikrát se soupeři nemusíte na hřišti úplně vyrovnat a pak přijde standardka... Hm, pomoci si standardkou a dobře bránit – to jsem zase řekl chytrost, že? Ale tak to je: dobře bránit a pak být úspěšný na posledních třiceti metrech před soupeřovou bránou; v tom prostoru to není o náhodě, ale o umění.
Ovládá tohle umění český tým?
Pozor, mužstvo má svou kvalitu! Jsou v něm hráči, kteří už mají velké zkušenosti. Jak to mužstvo pozoruji, má třeba výtečné krajní obránce, stopery, rovněž zálohu. Ale výběr je úzký...
Je tedy národní tým křehký? Vypadne jeden hráč a je problém?
Hlavně je mužstvo silnější, protože je v něm Tomáš Rosický. To je ohromná síla, ohromná invence, ohromná kreativita. Přitom kvůli zranění jsem ho na konci své éry neměl já a pak ani můj nástupce Petr Rada v úvodu kvalifikace o letošní mistrovství světa.
Když budu cynický, tak řeknu, že podle toho to také dopadlo. Kvalifikace se nepovedla.
Nepovedla, i když nevím, jestli to bylo jen Tomášem... Tomáše je ovšem velmi těžké nahradit, ale pokud teď bude k dispozici, lze na něj strašně spoléhat.
Čili vy nemáte obavy, že český fotbal čeká hlušší období?
Vše je teď ovlivněno nepostupem na letošní mistrovství, proto teď vše vypadá špatně a depresivně. Přitom skladba současného týmu je rozhodně dobrá. Samozřejmě, favority skupiny jsou Španělé, ale aspoň druhé místo s vyhlídkou na baráž je určitě velmi reálné. Hm, další moudro, co? Jiná slova přece ani nejdou použít.
Vy jste s Českem postoupil ze všech tří kvalifikací, za což teď dostáváte cenu.
Mně už dávají to, co dávají končícím a odstupujícím...
Litujete, že je to pryč? Vzpomínáte?
I kdybych chtěl vzpomínat, nejde mi to. Tohle neumím.
Navíc vypadáte odpočatý a zdravý. Je opravdu trenéřina definitivní minulostí?
Návrat je vyloučený. Mám své problémy a jiné povinnosti, dál bych to nerad rozváděl. Ale že bych kvůli tomu vzpomínal? Vůbec ne!
Ani v tom smyslu, co by bylo, kdyby? Já když třeba narazím na článek, který jsem psal před deseti lety, masochisticky si ho čtu a říkám si, co bych teď udělal jinak.
To znám, jenže to neplatí! Že byste něco napsal jinak? Že já si někdy říkám, co jsem to tehdy provedl? Ne! Platí to „live“, které bylo tenkrát! To „live“ je správné! Jak říkal pan Kundera: Žije se jednou, život nejde žít na zkoušku.
Spisovatele Milana Kunderu jste už párkrát citoval. Máte ho hodně rád?
Přečetl jsem ho celého včetně divadelních her. Ohromně moudrý člověk, ten jeho intelekt! Když ho čtete, máte pocit méněcennosti. Teď čtu vůbec hodně, častokrát jsem byl v poslední době v knihovně. Taky se víc zajímám o historii, procházím se po Olomouci – a jaké tam nacházím skvosty! Tím se tedy bavím. No a pak je tu...
... vodní pólo.
Pane redaktore, na vodní pólo jsem se díval tak tři minuty: Maďaři hráli s Řeky, prohrávali 0:3 a mě zajímalo, jestli vyrovnají.
A vyrovnali?
Na 4:4, ale nevím, jak to nakonec dopadlo. Přepnul jsem to na basketbal.
