I proto jste riskoval předzápasový trénink v Kišiněvě místo v dějišti zápasu? Samozřejmě. Doslechl jsem se totiž, že když se nedávno do šedesát kilometrů vzdálené vesnice Speia trmáceli k tréninku hráči Mariboru, několikrát je kontrolovala místní policie. Podobných kousků a úmorné cesty jsme se tedy chtěli vyvarovat.
V den zápasu snad ale bylo všechno v pořádku. Vždyť vašemu autobusu rozrážel cestu neutěšenou vyprahlou krajinou policejní opel s blikajícím majákem.
To je sice pravda, ale když jsme v pětačtyřicetistupňovém vedru chtěli pustit klimatizaci, řidič nás ujistil, že do tří minut se rozběhne. Jenže se nerozběhla celých šedesát kilometrů. Takže jsme pak do zatuchlých kabin sotva dovrávorali.
Pětitisícový stadion ale vyhlížel docela sympaticky.
Souhlasím. Ale to zázemí. Všude špína, že jste se málem báli kamkoli se posadit nebo i jen stoupnout. A ve sprchách to tak zapáchalo, že když je šel obhlédnout delegát UEFA, místní činovník pochodoval před ním a vystříkával cestu vonným sprejem.
Jak je tedy vůbec možné, že Evropská fotbalová unie povolí hrát důležitá utkání v takovém prostředí? To samozřejmě není otázka pro mě. Prostě se tam hrát může. Ale je pravda, že pánové z unie by se nad tím měli zamyslet. Tahle zkušenost měla snad jediný klad. Aspoň si naši hráči uvědomili, jaké nesrovnatelné podmínky a luxus mají doma.
V Moldávii jste se nejvíc báli pití. Jak jste to vyřešili? Všechnu pitnou vodu jsme si přivezli, a dokonce jsme ji používali i na čištění zubů. A při zápase jsme u lavičky měli láhve s naším označením, aby hráči v těch tropech nesáhli vedle.
V extrémních podmínkách vás tedy mimo hřiště nic nezaskočilo. Překvapilo vás něco při zápase? Určitě fakt, že tři kišiněvští náhradníci, kteří nastoupili za potrestané hráče, byli stejně dobří. A dva z těch, co stáli, Kulik s Miterevem, mohou nastoupit v odvetě. Proto znova opakuji, že pořádně si oddechnu až po druhém zápase. Věřím, že i ten zvládneme.
V den zápasu snad ale bylo všechno v pořádku. Vždyť vašemu autobusu rozrážel cestu neutěšenou vyprahlou krajinou policejní opel s blikajícím majákem.
To je sice pravda, ale když jsme v pětačtyřicetistupňovém vedru chtěli pustit klimatizaci, řidič nás ujistil, že do tří minut se rozběhne. Jenže se nerozběhla celých šedesát kilometrů. Takže jsme pak do zatuchlých kabin sotva dovrávorali.
Pětitisícový stadion ale vyhlížel docela sympaticky.
Souhlasím. Ale to zázemí. Všude špína, že jste se málem báli kamkoli se posadit nebo i jen stoupnout. A ve sprchách to tak zapáchalo, že když je šel obhlédnout delegát UEFA, místní činovník pochodoval před ním a vystříkával cestu vonným sprejem.
Jak je tedy vůbec možné, že Evropská fotbalová unie povolí hrát důležitá utkání v takovém prostředí? To samozřejmě není otázka pro mě. Prostě se tam hrát může. Ale je pravda, že pánové z unie by se nad tím měli zamyslet. Tahle zkušenost měla snad jediný klad. Aspoň si naši hráči uvědomili, jaké nesrovnatelné podmínky a luxus mají doma.
V Moldávii jste se nejvíc báli pití. Jak jste to vyřešili? Všechnu pitnou vodu jsme si přivezli, a dokonce jsme ji používali i na čištění zubů. A při zápase jsme u lavičky měli láhve s naším označením, aby hráči v těch tropech nesáhli vedle.
V extrémních podmínkách vás tedy mimo hřiště nic nezaskočilo. Překvapilo vás něco při zápase? Určitě fakt, že tři kišiněvští náhradníci, kteří nastoupili za potrestané hráče, byli stejně dobří. A dva z těch, co stáli, Kulik s Miterevem, mohou nastoupit v odvetě. Proto znova opakuji, že pořádně si oddechnu až po druhém zápase. Věřím, že i ten zvládneme.
