Stres, nervozita a strach? Kdepak, boj o záchranu Sigmy prošpikoval Petr Uličný svým neotřelým humorem a legráckami. Nešetřil nikoho, od hráčů přes vedení klubu po novináře. Všechny měl na mušce a sám to schytal vlastně jen jednou.
Ale pojďme postupně, jaké perly z jeho úst během šesti měsíců vypadly? I když byla zimní příprava na začátku, "John", jak zní Uličného přezdívka, do ní vstoupil ve formě. Na úvodní otázku, zda se bude muset pár dní seznamovat s týmem, ke kterému přichází, pohotově zareagoval: "Já myslím, že ne. Když jsem se kluků zeptal, jestli mě znají, tak všichni věděli."
Návštěva zimních přípravných utkání nepatří mezi nejpříjemnější povinnosti novinářů, zvlášť když se teplota zarputile drží pod nulou. Úsměv na jejich zmrzlých tvářích ale spolehlivě vytvaroval trenér rázující podél lajny ve sněhulích. "Který z vás je Mazal?" obrátil se po jednom ze zápasů na hlouček promodralých redaktorů. "Ty? Čoveče tys mi dal minule do novin fotku, že jsem tam vypadal jako Lenin. Mě už teď v kabině jinak neřeknou!"
Své okolí udržoval Petr Uličný ostražité, ani nejvyšší vedení klubu si nemohlo být jisté před jeho narážkami. Na tiskové konferenci před startem jarní části ligy dokonale odzbrojil předsedu představenstva Josefa Lébra, který si stěžoval na pokles příjmů od loterijních společností. "To je pravda. Třeba já jsem chtěl čtyři sta tisíc měsíčně a Pepa mi dal jen tři sta," glosoval Uličný a ke svému šéfovi, jehož jmění se pohybuje v desítkách či stovkách milionů korun dodal: "Neboj Pepo, já ti půjčím."
Radost Petra Uličného a olomouckých fotbalistů po triumfu v domácím poháru.
Tiskové konference se odehrávaly v neformální atmosféře a bylo vidět, jak si je nejzkušenější trenér ligy užívá. Často to byl on, kdo kladl otázky a nejednoho novináře tím zaskočil. "Pro nás jsou důležité body. Sedmnáct a kolik je třicet, Jirko?"
"Třináct."
"No vidíš to a máš to napsaný. A těch třicet bodů je jistota? Není, že? Lepší by bylo dvaatřicet. Takže sedmnáct a kolik je dvaatřicet?"
"Patnáct."
"Správně."
Sigma občas využívá k dopravě na zápasy vlak. Pendolino se pro cestu do Prahy osvědčilo, na jaře došlo i na žluté soupravy RegioJet. Petr Uličný musel vzpomínat, kdy jel naposledy vlakem. "To bylo v 70. letech Ostravanem, taky na Spartu. Dal jsem si hemenex a šel jsem pak na zkoušku. Tehdy jsem studoval v Praze vysokou, pak už jsem nejel. Už se na ten RegioJet těším. Snad budou mít hemenex," těšil se.
Petr Uličný si velmi cení, že nikdo ve fotbalové lize neodkoučoval více zápasů. "Kdosi říkal, že srdce trenéra dostává zabrat stejně jako start kosmonauta. Mám 409 startů, z toho jsem třeba sto padesát krát prohrál, sto padesátkrát vyhrál a zbytek jsou remízy. Představil jsem si těch sto padesát porážek – to je pět let, každou sobotu prohraješ. Z toho patnáctkrát až dvacetkrát v 93. minutě. To tě musí za chvíli zabít! A to nepočítám ještě u Ladi Dostálovýho (šéf 1.HFKOlomouc – pozn.red.) přáteláky, u něj totiž musíš vyhrávat i ty!"
Při tolika odkoučovaných sezonách nepřekvapí, že si Uličný nepamatuje jména hráčů. Musel jich ve své kariéře vést stovky. Po jednom z přípravných zápasů ale zaperlil víc než obvykle. "Máme šikovné hráče, v obraně máme toho Řepku. Teda né Řepku... ...jak se jmenuje..." "Vepřek?" "Jóó Vepřek. Prý Řepka," kroutil hlavou a smál se vlastnímu omylu.
Petr Uličný patří k emotivním trenérům.
Je jisté, že jarní jízda modrých mu náladu nekazila. Tým dokázal sbírat body i tam, kde se to nečekalo, například na půdě mistrovské Plzně. Před utkáním se kouč nevyhnul vzpomínkám na západočeskou metropoli, kde strávil pět let jako hráč a dva jako trenér. "Narodil se mi tam ve čtyřiasedmdesátém roce první syn. Takže vzpomínám, jak jsme ho se spoluhráči oslavovali," lovil v paměti.
K Plzni má po letošku další památku, se Sigmou vyhrál národní pohár. Po ceremoniálu se mu na krku houpaly místo jedné tři medaile. "Dvě prý byly navíc. Chtěl jsem jednu dát Jardovi Hřebíkovi, ale nezasloužil si ji," dobíral si bývalého spoluhráče a šéfa poražené Sparty. A jak přežil oslavy po cestě domů? "V autobuse si kluci zazpívali a byly tam dobrý zvonky. Někteří teda moc dobře zpívat neumí, ale jinak se mi to líbilo," usmíval se.
Jednou ale došlo i na Johna. Po ligovém zápase běžela tisková konference, na níž hovořil trenér hostů. Uličný trpělivě čekal venku, když zahlédl fotografa opouštějícího tiskovou místnost. "Tak co, je tam tiskovka?" krátil si trenér čekání. "Jo, je," zněla fotografova odpověď. "A je tam Uličný?" zkoušel dál John. "Já nevím. Někdo tam mluví, tak asi jo," dodal bezelstně fotograf.
Jak téma Uličného vtípků uzavřít? Asi tím, jak sám zakončoval své hovory s novináři. "Napište to krásně. Né, že tam budou nějaký p...viny."
