Do země tulipánů se vydal jako juniorský reprezentant v roce 1998. Ve Spartě tehdy vládl manažer Horník a Hájek, podobně jako ostatní mladé klenoty, nepřijal ponižující návrh smlouvy: pět tisíc měsíčně na pět let.
"Byli jsme zlomový ročník. Já, Drobný, Zelenka a další jsme zmizeli. Pak se začaly poměry ve Spartě měnit, přišel nový majitel a pak i trenér Hašek," vybavuje si blonďatý fotbalista.
V bohatém přístavním městě strávil rok. Do áčka Feyenoordu jako osmnáctiletý nepronikl, nastupoval za dorost a za rezervu.
"Naučil jsem se holandštinu, dodnes ji umím. Rád bych se do Rotterdamu vrátil, chci studovat na tamní prestižní univerzitě Erasmus," vysnil si třiadvacetiletý muž, který brzy v Praze ukončí ekonomii.
Kromě titulu inženýra ho zlákala i práva.
Na hřišti se potkal s Leonardem i Buffelem, svými vrstevníky. "Už tehdy měli výborné předpoklady, ale museli dozrát, než se dostali do ligového kádru," podotýká. Když Feyenoord vyhrál předminulý ročník Poháru UEFA, tým stál na zkušených van Hooijdonkovi, Bosveltovi, Tomassonovi.
"Mladíci, kteří teď celek táhnou, tehdy spíš jen přicmrndávali. Ale když staří odešli, klub je dokázal zapracovat. V tom jsou Holanďané úžasní," pěje fotbalista divizní Libiše ódy na práci s mládeží.
V rezervě v době Hájkova působení chytal Zoetebier, už déle jednička Feyenoordu. "Tehdy totiž v áčku zářil Dudek, co je teď v Liverpoolu," sype Hájek z rukávu fotbalové informace. "Zajímám se o osudy kluků, které znám."
Poznal také, jak první mužstvo funguje. "Bohužel spíš přes zdraví než fotbal," vydechne smutně. "Měli jsme společné doktory a fyzioterapeuty. Chodil jsem tak do posilovny třeba s Dánem Tomassonem. Všichni byli hrozně pohodoví," zůstalo mu v paměti.
Teplice se ocitnou v pekle, předvídá Hájek. Supermoderní aréna de Kuip pojme 51 tisíc diváků.
"Ortodoxní kotel, tak dvacet třicet tisíc lidí, řve celý zápas. Hráči Teplic jsou ale dost zkušení, nezaskočí je to," usuzuje.
"Fotbal je jediné sportovní vyžití ve městě, lidé jsou tam teď však namlsaní posledními úspěchy. Nebojím se, že bude stadion poloprázdný, nejsem si ale jistý, jestli vyprodaný. Už viděli řadu špičkových soupeřů, z jejich pohledu přijedou nějaký Teplice, tým beze jména."
Fandit nebude. "Jen si budu všímat výkonu svých kamarádů."
K trudnému teplickému příběhu se moc vracet nechce. S pompou ho vítali v létě 1999, ale diváci ho skoro nepoznali. V lize odehrál jen 25 minut. Kamarádi si z něj prý dodnes utahují, že má nejkratší prvoligovou kariéru.
Vážné zranění kolena, pak jen zápasy za béčko, nakonec odchod a prohraná arbitráž kvůli sporu o plat. Tak dopadla jeho teplická mise. Něco přesto na severu získal: v sousedním Ústí si našel přítelkyni.
Mezi Teplicemi a Libiší prošel ještě Uhelné sklady, Semice, Neratovice a Břevnov. "Nikde o mě nestáli. Znovu jsem musel bojovat o jméno," líčí nekonečné trable, jež pokračují špatnou srážlivostí krve.
