Když padesátiletý Günes odjížděl na šampionát, média dopředu prorokovala: „To bude průšvih.“ On však prohlásil kritice navzdory: „Půjdeme do čtvrtfinále a stvoříme v tureckém fotbale revoluci.“ Co před měsícem znělo odvážně, zní dnes jako sebepodceňování. Svůj oblíbený staromódně střižený šedý oblek vytáhne Günes ve středu už na semifinále.
„Brazílie je nejlepším týmem na turnaji,“ říká. „Ale my jsme si dokázali, že na ni umíme hrát, když jsme s ní ve skupině prohráli z nespravedlivé penalty.“ Jeho slovům už nyní každý pozorně naslouchá. Těžko si dnes někdo dovolí o Günesovi tvrdit, že má slabé charizma. To mu bylo s malými zkušenostmi nejvíc vyčítáno.
Ke kladnému hodnocení mu nepomohla ani skutečnost, že dovedl Turky na světový šampionát poprvé od roku 1954. Navázal na předchůdce Mustafu Denizliho, který mužstvo přivedl do čtvrtfinále Eura 2000.
Jenže když se v kvalifikaci do Asie nechal Günesův tým přeskočit Švédskem a musel do baráže, zvedl se proti trenérovi odpor. Ten neustal ani poté, kdy se Turecko přes Rakousko na mistrovství dostalo.
„Co je víc? Domácí vítězství 5:0 v baráži nad Rakouskem, nebo mé charizma?“ zlobil se v tom čase Günes. „Tlak, který je na mě vyvíjen, je k nevydržení,“ zoufal si.
Novináři tehdy vyzývali jeho slavnějšího kolegu Fatiha Terima, aby tým převzal. Terim je odpálil.
„Günes udělal mnoho pro turecký fotbal. A na mistrovství ještě mnoho dobrého udělá,“ věštil správně.
Byly to pohnuté časy, ale kdo si na ně vzpomene? „Děkujeme, pane učiteli!“ napsal do titulku deník Hurriyet po čtvrtfinálové výhře nad Senegalem. Narážel tím na Günesovo původní povolání učitele.
Ze školy prchl Günes trénovat, vedl turecký klub Trabzonspor, s nímž dvakrát získal titul mistra země. Za stejný klub dlouhá léta chytal, byl vyhlášen nejlepším tureckým brankářem všech dob.
Nejlepším koučem jej zatím nebyl čas vyhlásit. Ale že jím je, o tom teď v Turecku nikdo nepochybuje.
 Turecký trenér Senol Günes má důvod ke spokojenosti, jeho tým je v semifinále mistrovství světa |
