Přesto se nakonec propastným způsobem rozdělily. Jiří se přes Spartu dostal do předních zahraničních klubů i reprezentace, o dva roky starší Jan skončil tam, kde s fotbalem oba začali – v Chuderově. "Brácha víc makal. A byl cílevědomější," přiznává v dvojrozhovoru 34letý Jan Jarošík.
Proč ještě to Jiří dotáhl ve fotbale mnohem dál?
Jan: Protože byl asi lepší po fotbalové stránce. Vůbec je lepší sportovec než já. Od boha nadanější. Asi měl i trochu štěstí. Je toho hodně. Neměl jsem fotbalovou vojnu, po ní už jsem se do toho nedostal.
Jiří: Musím to doplnit. Hlavní hnací motor byl, že brácha byl o dva roky starší, silnější. Když s kluky chodil hrát fotbal, vždycky jsem se jim chtěl vyrovnat. Aby mě mezi sebe vzali. Jestli jsem měl víc talentu? Možná ano. Souhlasím s bráchou, že to hodně ovlivnila vojna. Já šel na fotbalovou, on ne. Tam se láme chleba, to třeba rozhodlo.
Toužili jste si spolu zahrát v jednom týmu?
Jan: Četl jsem teď v novinách, že půjdeš do Chuderova, jenom když na tebe počkám. Ale nevím, jestli to vydržím ještě pět let – nebo kdy plánuješ konec kariéry. Asi teď vynechám, a až nahlásíš přestup do Chuderova, zase začnu (smích).
Jiří: Taky nevím, jak dlouho ještě vydržím. Asi by to bylo veselejší. Spolu jsme začínali, spolu bychom mohli končit.
Jakých fotbalových vlastností si na sobě ceníte?
Jan: Jirka nevypustí žádný souboj. I když hraju proti němu jen báčko, je strašně důrazný. V tom je obrovský rozdíl proti té naší 1. B třídě. V rychlosti, v technice.
Jiří: Je vidět, že umí hrát z jednoho dotyku, má dobrou práci s míčem i fotbalové myšlení. To některým hráčům tady chybí. Tak se pozná fotbalista.
V čem jste si podobní?
Jan: Když jsme byli malí, tak jsme si byli podobní po fyzické stránce. Lidé nás často nedokázali rozpoznat. Dneska je brácha o 10 centimetrů vytáhlejší, už je to pro ně jednodušší. Po fotbalové stránce jsme si podobní možná v dobré hře hlavou, snad trochu v technice.
Jiří: Souhlasím. Je vidět, že brácha prošel Ústím v době, kdy tu byly tři nejsilnější ročníky. Potom hrál i v Teplicích. Je to znát.
V čem jste naopak jiní?
Jiří: Jsem vítězný typ. Chci vyhrát cokoliv. Když hraju s bráchou. Ať se jedná o šipky, kulečník, tenis či karty. Já byl vždy hravý. Brácha to tak nebere.
Jan: Já taky nerad prohrávám. To se tady zeptej kluků v Chuderově, jak se pořádně nervuju, když se nám nedaří (smích).
Spletou si vás někdy lidé?
Jan: Dnes už jen ti, kteří nás neviděli deset dvacet let.
Jiří: Teď už máme trošku jinou vizáž. Brácha navíc začal cvičit, takže má větší svaly. A vyholil si hlavu.
Záviděl jste někdy bratrovi?
Jan: Spíš řeknu, co jsem mu nezáviděl. Oba nesnášíme létání a on se teda nalétal docela dost. Samozřejmě viděl kus světa, to taky určitě nebylo špatné. Ale ty nervy, které jsem já třeba prožíval doma jen u televize, byly obrovské. Když jsem si představil, že bych měl na tom hřišti být sám, to jsem mu taky nezáviděl. Ale když se mu třeba dařilo a dal gól, to musel být krásný moment v životě. V takové chvíli snad trochu...
Jiří: Nejvíc jsem mu záviděl, když jsem byl mladší a brácha mi třeba volal, že jsou na Mácháči s partou a jdou na pivko. A já byl každou sobotu někde na zájezdu, hrál jsem fotbal, trénoval. To mě štvalo. Měl jsem dobré kamarády tady v Ústí, vyrostli jsme spolu na sídlišti, brácha s nimi často někam jezdil. O to jsem přišel.
Jaký nejhezčí či nejdůležitější gól Jiří v kariéře dal?
Jan: Mně se třeba líbilo, když jsem se byl na vás podívat na Celtiku. V Lize mistrů proti Šachtaru Doněck jsi dal hodně důležitý gól. A ta atmosféra. Nádherný zážitek.
Jiří: Proti Šachtaru se mi vždycky dařilo, dal jsem mu asi 3 góly. O tom ten fotbal je. Když je na stadionu 60 tisíc lidí a všichni fandí. Chelsea měla taky hodně diváků, ale neumějí tak povzbuzovat tým.
Co je největší slabina Jiřího?
Jan: Levou i pravou nohu má, střelu také. I myšlení. Nevím, jestli se mnou bude souhlasit – možná mu trochu chybí fotbalová drzost.
Jiří: Já byl vždycky vychovávaný, že fotbal je kolektivní hra. Učili mě, že musím přihrávat. Jenže v dnešním světě jsou ti nejlepší hráči trošku sobci a to já nikdy nebyl. Nekoukal jsem tolik na svůj výkon, ale na kolektiv. Když se srovnám s jinými hráči v Evropě, ale i v Africe, ti to házejí za hlavu. Hlavně, aby oni hráli dobře. Nekoukají na výsledek týmu. To mě trochu mrzí.
Kdo je lepší fotbalista, je jasné. Ale zkoušeli jste i jiné sporty. Kdo z vás byl třeba úspěšnější vodní lyžař?
Jiří: V památném závodě byl brácha třetí a já čtvrtý, takže byl lepší.
Jan: Ale musíš říct, že jsi byl čtvrtý ze čtyř (smích).
Měl se Jiří víc bít, aby se výrazněji prosadil v reprezentaci?
Jan: Každý kouč má své oblíbence a Jirka mezi ně za Karla Brücknera nepatřil. To je potom těžké něco zkoušet, když víte, že trenér s vámi moc nepočítá. Co vím, reprezentace pro něj byla strašně moc. Někde jsi napsal, že zápas na Maltě je pro tebe víc než duel proti Realu Madrid. To mi utkvělo v paměti. Škoda.
Jiří: Možná je to nejtemnější kapitola mé kariéry. Ale na druhou stranu, máma mi vždy říkala, že nemusím mít všechno. Mně se vždycky dařilo na klubové scéně, splnil jsem si svůj velký sen hrát za Spartu. Dostal jsem se do různých zemí, získal tam nějaká ocenění. Ale ta reprezentace mi možná nebyla souzená. Brückner tam byl dlouhou dobu, dneska jsou hráči hodně vyrovnaní. Záleží na tom, jestli s vámi kouč počítá, věří vám. Pak jdete nahoru i výkonnostně. Kontaktoval mě nedávno Ivan Hašek, zná mě jako hráče. Říkal, že by chtěl dělat s hráči, kterým věří. Možná už je pozdě. Ale hrají i starší hráči než já. Fakt je, že nejlepší roky jsem vynechal a teď bych se tam cpal... Nevím.
Je Jiří v Česku nedoceněný?
Jan: Nehnal se nikdy do afér, netlačil se, aby byl na výsluní. Přesto si našel svoje fanoušky, zapsal se do jejich myslí.
Jiří: Je těžké to porovnávat. Pro fanoušky Chuderova jsem asi nejúspěšnější hráč, ale o tom to není. Kdo není v nároďáku, není na očích. Není tak medializovaný. Že jsem byl v Chelsea? To ani kolikrát trenér Brückner nezaregistroval, že někam přestupuju. Natož obyčejní lidé. Možná to tak malinko cítím, říkám si, že jsem mohl být ještě výš. Ale i tak jsem spokojený.
Co je největší úspěch Jiřího?
Jan: Určitě ty čtyři tituly v různých zemích. To je famózní. Dostal se do Sparty, do reprezentace.
Jiří: Můj největší sen byl hrát za Spartu. Měli jsme ve skříni, kde bylo učení, vylepeného Jirku Novotného a Horsta Siegla. Je neuvěřitelné, že dnes je to můj kamarád. Pamatuješ, že jsme ho tam měli nalepeného? (Jan přikývne.)
Proč se podle vás dostal český fotbal do krize?
Jan: Asi to bude tím, žemladí nechtějí už moc fotbal hrát. Není z čeho brát. A hvězdy, které jsme měli, stárnou. A není místo nich nová generace.
Jiří: Musím souhlasit. Co se sešlo panu Brücknerovi v reprezentaci – stříbrná i zlatá jednadvacítka, Nedvěd, Poborský, Koller. Takový kádr už tady dlouho nebude. Takže ty výsledky mohly být třeba i lepší. Ale všichni teď končí a najednou je vidět, kde nás tlačí bota. Obranu máme dobrou, ale pak... Navíc pro mnohé kluky je na prvním místě dostat se do velkoklubu, ne hrát za reprezentaci. Nastupovat stabilně za AC Milán, či hrát proti Maltě za nároďák, to je trošku rozdíl.
Může Česko ještě zachránit kvalifikaci o postup na MS?
Jan: Nevím. To je ve hvězdách.
Jiří: Šance vždy nějaká je, ale už to bude těžké.
Novým šéfem svazu a teď i reprezentace je Ivan Hašek. Má i vaši podporu?
Jan: Rozhodně. Je to asi naše největší persona.
Jiří: Jistě, ale fotbal se hned neotočí o 180 stupňů. Lidé mají velká očekávání.
Máte nějaký nesplněný sen?
Jan: Já si svůj raději nechám pro sebe. Ale tys měl sen dát gól v reprezentaci, že?
Jiří: No, to asi už zůstane nesplněno.
Očima Jiřího Jarošíka staršího
Proč to Jirka dotáhl ve fotbale dál? Když se to srovná časově, měl výhodu, že Honza byl o dva roky starší a on s ním lyžoval, hrál fotbal, chtěl se mu ve všem vyrovnat. Oba se pak dostali do Teplic, ale když se to lámalo, Honza šel na špatnou vojnu - hrál nějakou šumavskou 1. B třídu a bylo po fotbale. Jirka místo toho šel do Sparty, takže rozdíl byl obrovský.
|
