Je to pěkný příběh. V brance Juventusu Buffon, sedmatřicetiletá legenda a dost možná nejlepší italský gólman všech dob. Proti němu mezi tyčemi AC Gianluigi Donnarumma, šestnáctiletý supertalent, považovaný za jeho nástupce v reprezentaci.
Přesně ve stejné roli jako Donnarumma byl Buffon před dvaceti lety - shodou okolností právě v zápase proti AC. Kalendář ukazoval 19. listopad 1995, když jako sedmnáctiletý šel poprvé do zápasu Serie A v dresu Parmy, které se zranili oba gólmani áčka. A stejně jako o víkendu, také tenkrát zachytal spolehlivě a udržel nulu.
Tomu přitom před zápasem tehdejší mazáci Parmy vůbec nevěřili. Na Buffona koukali skrz prsty.
„Cestou na stadion jsem cítil, jak je každý v autobuse překvapený, že jsem tam s nimi. Jako by kluci i trochu báli, že budu chytat zrovna já,“ vzpomínal Buffon po letech. „Proto jsem se otočil na spoluhráče Melliho a povídám: Doufám, že Milán bude kopat penaltu a já ji chytím.“
Penaltě čelit nemusel, zato zlikvidoval plno velkých šancí a pomohl k bezbrankové remíze. Nervy neměl ani trochu, dokonce během desetiminutové jízdy z hotelu na stadion stihl usnout! Že na něj za chvíli budou pálit Baggio, Weah nebo Boban? No a co... Buffon už tehdy dával najevo, že ho jen tak něco nerozhodí.
Někdy toho bylo až moc. Jako šestnáctiletý bažant letěl s Parmou na předsezónní kemp do Spojených států a dělal si, co chtěl. I když měli hráči přísný zákaz jíst cokoli nezdravého, on si koupil obří zmrzlinu. V hotelu poblíž golfového hřiště pak bez dovolení nasedl do buginy a klidně se projížděl po trávníku. Hned mu přilétla pokuta ve výši čtyřnásobku tehdejšího platu.
Doma v Itálii zase bez helmy řádil na skútru a jezdil pozdě na tréninky. Trenér Scala z něj šílel, ale věděl, jak velký má talent. Buffon se navíc brzy srovnal a přestal rebelovat.
Gianluigi BuffonUž nyní legendární italský brankář se narodil 28. ledna 1978 v Carraře. Od dětství hrál v poli, až ve třinácti letech začal chytat. V sedmnácti debutoval v lize, s Parmou vyhrál Pohár UEFA i Italský pohár, s Juventusem, kam přestoupil v roce 2001, šestkrát italský titul a dvakrát byl ve finále Ligy mistrů. S italskou reprezentací zvítězil na mistrovství světa 2006 v Německu, v roce 2012 pomohl ke stříbru z mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině. |
Pohodářem ale zůstal, nikdy si z ničeho nedělal hlavu. V Parmě si kdysi dal na dres číslo 88, které nacisté používali jako vyjádření pozdravu Heil Hitler. On však měl jiné vysvětlení. „Znamená to, že každý správný chlap má čtyři koule,“ tvrdil. Přesto raději číslo změnil.
Místo toho začal nosit pod dresem tričko s logem Supermana, nejslavnějšího komiksového hrdiny. Ze začátku to vypadalo jako frajeřina, ale Buffonovy výkony brzy dokázaly, že tohle odvážné srovnání sedí.
Měl a má rád kolem sebe krásné ženy. Jednou z nich byla i česká modelka Alena Šeredová, se kterou byl ženatý a mají dva syny. Také kvůli jeho záletům ale manželství krachlo a nyní žije s televizní hvězdou Ilarií D’Amico.
Často a rád sází na zápasy, někdy také s chutí potáhne z cigarety. V autobiografii se dokonce přiznal, že jako teenager opakovaně zkoušel i marihuanu. „Naštěstí na mládežnických turnajích nedělali dopingové kontroly,“ vtipkoval. Zkrátka umí užívat života, ale na hřišti už je z něj teď profík, jakých moc nenajdete.
Až ho uvidíte v brance italského národního týmu, kde je pořád jasnou jedničkou, všimněte si, jak prožívá předzápasovou hymnu. Přivřené oči, odhodlaný výraz a hodně, hodně hlasitý zpěv. Podobně to dělají i ostatní Italové, ale z Buffona jako by byla cítit největší hrdost, vášeň. Proto je kapitánem, proto si Italové přejí, aby ještě mezi tyčemi vydržel hodně dlouho.
Sám o konci ani neuvažuje, láká ho Euro v příštím roce a dokonce i mistrovství světa v Rusku v roce 2018. Kdyby se na něm objevil v italské brance znovu, povedlo by se mu něco, co žádnému fotbalistovi předtím: nastoupil by na šesti světových šampionátech.
Přitom možná stačilo, aby v roce 1990 nesledoval zápasy Kamerunu na mistrovství světa - a brankář by z něj nikdy nebyl. Tehdejší kamerunský gólman Thomas N ́Kono ho ale svými výkony na šampionátu oslnil natolik, že si hned zašel koupit první rukavice. Dál hrál v poli, nejčastěji záložníka, ale když se v mládežnickém týmu Parmy zranili oba brankáři, dostal šanci.
Stačily dva týdny, aby ho trenér určil jedničkou a nevědomky tak získal pro Itálii brankáře na dlouhá léta. Brzy se dostal do reprezentace do 15 let, ve finále mistrovství Evropy vychytal v penaltách Česko a poprvé se dostal na titulní stranu deníku Gazzetta dello Sport.
Po návratu ho ve vlaku z Říma do Parmy chytil revizor. Buffon jel načerno a vymlouval se, že se zrovna vrátil z turnaje. „O tom jsem četl, tam byl nějaký výborný brankář, že?“ reagoval kontrolor. „Jo, to jsem já!“ vpálil mu Buffon. A pokutu platit nemusel.
Křivka jeho kariéry pak šla už jen nahoru. S Parmou vyhrál pohár UEFA, s Juventusem slavil tituly, zůstal v klubu i po sestupu do druhé ligy. A hlavně: italskou reprezentaci dovedl ke zlatu na mistrovství světa i stříbru na evropském šampionátu.
Dokázal toho moc, ale pořád nekončí. Co ho asi ještě ve fotbale čeká?
