Kdy se vrátíte do Čech?
V Německu musím vydržet čtyři roky, jestli se nic nestane. Doma chci být nejpozději ve dvaatřiceti, aby tady mohla dcera začít chodit do školy.
Jaké jste měl pocity při svých přestupech - z Kokonína do Jablonce, do Sparty a do Hamburku?
Do Jablonce jsem z Kokonína odešel ve dvanácti a měl jsem tam štěstí na trenéry, hlavně v těch jalových letech. Kdybych ho neměl, tak bych velký fotbal nikdy nehrál. Taky mně pomohli chlapi v Kokoníně, když mě brali jako žáka mezi sebe. Z Jablonce do Sparty jsem jako zdejší patriot vůbec nechtěl, ale vyhověl jsem panu Peltovi. V Praze jsou jiní lidé než tady, takoví míň přátelští. Měl jsem ve Spartě hodně štěstí a rok tam byl jako pět let jinde. Do Německa jsem nechtěl vůbec, hlavně kvůli svému narozenému dítěti. Ale ve fotbale rozhodují peníze a musel jsem jít. Fotbalem se živím, je to moje práce. Všude jsem to pak po pravdě říkal a dočkal jsem se od mnoha lidí výtek a silných slov.
A co jste zažil v Německu?
Jsem tam zatím tři měsíce a někteří hráči mně dali najevo, že nebudeme kamarádi, nejsem však konfliktní typ a žádného vyloženého nepřítele jsem si neudělal. Němci nás berou jenom jako Čechy a házejí nás do jednoho pytle s Rusy a dalšími Slovany. A když jsem ze začátku neuměl německy, nemohl jsem ani pořádně odpovědět. Proto říkám: učte se cizí jazyky, je to hrozně potřeba.
Jaký byl váš příchod do reprezentace?
Ze všeho nejhorší. Mezi slavné hráče, hvězdy z cizích lig jsem přišel jako neznámý kluk z Jablonce a dali mně to pocítit. I když ani teď nejsou v národním mužstvu vždycky ideální vztahy, jsme všichni profesionálové a musí se to zvládnout.
Když jste na hřišti, na jaké útočníky se vám špatně hraje?
Na vysoké a robustní. A na rychlé. Na takové se hrozně rád dívám. Nejlepší, proti nimž jsem hrál, je Luis Figo. Chybí mu jenom hra hlavou, ale fotbalista jeho kvalit ji ani nepotřebuje.
Jaké jste měl fotbalové úrazy?
Až na podzimní zranění kotníku v zápasu s Maltou, po němž jsem marodil dva a půl měsíce, šlo většinou o maličkosti. Nemocný nebývám, zažil jsem doma tak trochu studený odchov. Žili jsme s tátou od mých deseti let sami a topili si uhlím. Pamatuji, jak se táta jednou zdržel, přes noc vyhaslo, venku bylo minus dvacet pět a u nás v bytě ráno jen čtyři nad nulou. Šla nám pára od pusy.
Na hřišti vypadáte klidně, zlobil jste vůbec ve škole?
Měl jsem ředitelské důtky, za zlobení o přestávkách. Při zeměpise jsem se zase pořád pošťuchoval se spolužačkou, ona mě píchala kružítkem do nohy a pan učitel Hozda nám dával ukazovátkem přes zadek před tabulí. A někdy i před začátkem hodiny. Pamatuju se, že jednou táta přišel z třídních schůzek o hodinu později než jindy. Tušil jsem, že je zle a taky bylo. Dostal jsem nařezáno.
Jaký byl váš největší průšvih?
Při školním výletě na Malou Skálu jsme si půjčili lodičky, kamaráda odnesla velká voda, skončil pod jezem. Asi po padesáti metrech naštěstí vyplaval, ale loď už nenašel nikdo. Nějak se to tenkrát ale povedlo ututlat.
Jak vzpomínáte na školu v Kokoníně?
Když jsem z ní odcházel, skákal jsem dva metry vysoko. Ale byly to moje nejlepší roky, chtěl bych se tam teď vrátit.
Kam jste šel po škole?
Táta si přál, abych studoval na ekonomce, ale mně se nechtělo vůbec. Zkoušky z matematiky i z češtiny jsem udělal oboje za pět - i opravné. A vyučil jsem se automechanikem a jsem rád, výuční list se hodí každému.
