„Ale je pravda, že jsem se málem utopil v bažinách,“ směje se slovenský trenér, který během své hráčské kariéry zakořenil v Teplicích.
Jak vás těší lichotky, které se na vás v poslední době hrnou?
Hezky se to poslouchá, hezky se to čte. Ale někdy to může být zavazující. Je to ohodnocení ne mojí práce, a to tvrdím zcela upřímně, ale práce všech lidí, kteří na částečném úspěchu mají podíl.
Který z fotbalových trenérů vás inspiroval a ovlivnil?
Já měl štěstí, že jsem ve své zatím kratší kariéře mohl spolupracovat se spoustou trenérů. Každý byl jiný, ať Míša Bílek, pan Rada nebo ve Spartě Pepa Chovanec. Z každého jsem si něco vzal, přesto se snažím dělat hlavně to, co je ve mně. Že se nám teď daří, je hezké, ale stoprocentně si nemyslím, že se bude dařit pořád. Stále čekám v obavách, že přijde krize. Ale v tomhle klubu je pro trenéra důležité, že i když nastanou krizové momenty, a ty zlé série už dvakrát byly, vedení zachová chladnou hlavu.
Jste diktátor, nebo demokrat?
Já stavím na vzájemné důvěře, otevřenosti, upřímnosti a hlavně komunikaci, ta je podle mého základ všeho. Že se někdo trápí, někomu se nedaří, to přece není v tom, že nechce. Já od hráčů potřebuji vědět všechny informace, nejen sportovní, ale i soukromé, zdravotní. Pokud je otevřenost na obou stranách, je to stavební kámen úspěchu.
Na kávu ale s hráči nezajdete, že?
Vůbec! Když jsme trénovali v Blšanech, s hráči jsem na kafe chodíval. Ale Michal Bílek mi říkal: Nedělej to! Ti, kteří tě plácají, jak jsi dobrej, budou za půl roku první, kdo ti to budou vyčítat. Na kafíčko tedy ne.
Na houby je ale berete.
To je pro mě droga. A šlo o součást teambuildingu. Když z hřiště vypadnete do lesa, vidíte, jak kdo umí relaxovat a odpočívat od fotbalu.
Jste vášnivý houbař?
Jsem. Pravidelně dostávám pod stromeček kudly na houby. Takže moje sbírka nožů je docela zajímavá. Ale jsem jednoduchý houbař, do ničeho velkého se nemotám.
A úspěšný jste?
Malý koš mi nestačí, pro jistotu si beru igelitky. Asistent i masér jsou ze mě nešťastní, protože dostat mě z lesa je nadlidský úkol. Nejsem sice dobrodruh, že bych se ztratil, ale málem jsem se utopil v bažinách. Ale to se povedlo i našemu masérovi, nemáme si co vytýkat.
S nadsázkou: je příroda důvodem, proč zůstáváte ve Varnsdorfu?
Když nabídky přicházejí, určitě i tohle zvažuji. Jaký to je kraj, jaké prostředí. Tím netvrdím, že bych třeba do Ostravy nešel trénovat. Kdo chce, les si najde všude.
Jak se váš přístup k hráčům osvědčuje, když jich máte dvě desítky?
Říkám klukům: Nechci, abyste byli všichni stejní. Každý je svůj, každý má jinou povahu. Nakonec by ty charaktery měly spolu vycházet, aby to bylo ve prospěch týmu.
Co vůbec dělá váš přítel Michal Bílek, bývalý kouč reprezentace?
Teď se věnuje svým aktivitám, sportuje, hraje tenis. Není na druhé koleji, většinou dostává nabídky z ciziny. Na podzim mě lákal do Tbilisi, ale já se rozhodl i tohle odmítnout.
Protože pozice asistenta by pro vás už byla krokem zpátky?
To je jedna z hlavních okolností, neboť jsem se snažil čtyři roky si nějaké jméno vybudovat. Míšovi budu nadosmrti vděčný, že mi šanci dal. Je rozumný a plně mě respektoval.
Sleduje Varnsdorf?
Z povzdálí, protože se mi ho ještě nepovedlo do Varnsdorfu dostat. On je spíš rodinný, Pražák. Na fotbaly moc nechodí. V kontaktu ale jsme a bavíme se o tom.
I po prohrané dohrávce v Olomouci hrajete o postup. Jak to berete?
Před 4 lety, kdy jsem přišel, to nikdo nepředpokládal. Postupu se nezříkáme, i když odešli klíčoví hráči Janoušek a Kouřil. Ale musíme být nachystaní na to, že kredit Varnsdorfu se zase posunul, a soupeři nás znají. Musíme je něčím překvapit.
