Připadáte si jako v bláznivém snu? Vždyť ve čtvrtek oba severočeští konkurenti bojovali o postup do Evropské ligy, Liberec slavně postoupil a v pondělí je čeká vzájemné derby na jablonecké Střelnici.
Ano, zní to šíleně a nereálně. Nereálné to opravdu je. Jen jsme se v myšlenkách přenesli do května 1999, kdy tohle s plnou vážností zaznělo a několik týdnů se o sloučení klubů zákulisně jednalo. A Pelta, dnešní předseda fotbalového svazu, v tom hrál klíčovou roli.
To bylo když...se Liberec spojoval s Jabloncem a Žižkov se Spartou |
Uvažovalo se o sňatku z rozumu a oba kluby už měly připravené slušné věno. Liberec nově budovaný stadion, Jablonec solidní hráče. Co oba spojovalo, byli movití sponzoři z oborů křišťálového skla a bižuterie, firmy Preciosa a Swarovski.
"O spojení klubů se spekulovalo několikrát v historii, ale vždycky šlo o zákulisní jednání nejvyšších představitelů klubu. Chtěli vytvořit silný regionální tým, který by konkuroval Spartě a Slavii," vzpomíná Josef Petřík. Mohl být všemu nablízku, s libereckým fotbalem je celoživotně spojen. Hrál tam, trénoval, dělal sportovního ředitele. Ovšem jak sám tvrdí, pokaždé se k němu tyto zprávy dostávaly jen bokem.
Dvakrát ve dvacetileté historii samostatné české ligy, to však vypadalo vážně. Liberec, stotisícová metropole severních Čech, a počtem obyvatel ani ne poloviční Jablonec měly splynout v jedno fotbalové mužstvo. Dvě sousedská města, kde přejedete tramvají z jednoho do druhého za pouhou čtvrthodinu. Dva odvěcí rivalové...
Fanoušci Liberce dnes už možná netuší, že málem fandili klubu spojeném s jabloneckým rivalem.
Nejprve na jaře 1994. Liberec, ligový nováček, válel pod trenérem Petrželou, jenže lpěla na něm pověst suverénně nejchudšího klubu mezi elitou. Pro Vlastimila Petrželu to nebyla lehká situace: "Kluci byli bez výplat, navzájem si půjčovali, něco jsem jim dal i já ze svého." Proto fúze s ambiciózním Jabloncem, který měl do první ligy teprve našlápnuto, se přímo nabízela.
Úvaha však brzy vyprchala.
Znovu se objevila po pěti letech. A vypadala tentokrát vážněji. Hrát se mělo v Liberci, klub by se jmenoval Podještědský SK. Na fotbalovém svazu už proběhla sondáž, jestli fúzi nebrání právní překážky.
Šéf jabloneckého fotbalu Miroslav Pelta tehdy pro MF DNES doslova řekl: "S myšlenkou spojení mě oslovil Ludvík Karl, ředitel Preciosy, hlavního sponzora libereckého týmu. Projekt je teprve v plenkách, ale mohl by spojit dvě mužstva regionálního významu v jedno silné s cílem výhledově během pěti let hrát Ligu mistrů. Cesta ke sloučení bude trnitá a není jisté, zda vůbec někam povede."
Slučovací vize jabloneckého bosse Miroslava Pelty nakonec nevyšla.
Trnité však musely být hlavně následující hodiny pro ty, kdo si s myšlenkou sloučení pohrávali. Patrioti obou měst se hlasitě ozvali, někteří fanoušci zuřili.
"Co už by nám v Jablonci zůstalo, když bychom tady neměli ani fotbal. Do Liberce rozhodně jezdit nebudeme. Jako Jablonečáci bychom to považovali za potupu," znělo z jedné strany. Na druhé se zase ozývalo: "To je sranda? Vždyť pro náš region by to znamenalo, jako kdyby se Sparta spojila se Slavií!"
Tři dny poté, co se informace o zvažovaném spojení objevila, hrál Jablonec ligový zápas s Olomoucí a o přestávce Pelta s mikrofonem v ruce předstoupil před fanoušky na hlavní tribuně a roztřeseným hlasem se jim zpovídal. "S panem Karlem to byla jen akademická debata. Z naší strany je vše jasné - pokud by někdy ke sloučení došlo, musí v názvu klubu zůstat Jablonec!"
Konec případu.
Devadesátá léta, doba porevoluční, byla poněkud divoká a přinášela spoustu překvapení a ztřeštěných nápadů. V listopadu 1993 třeba přišel Vratislav Čekan, tehdejší majitel Viktorie Žižkov s nabídkou sloučení Viktorky se Spartou.
Byl poklidný pátek a já, coby tehdejší reportér Lidových novin, měl domluvený rozhovor s Čekanem v jeho sídle na Karlově náměstí v Praze. Čekan se pohupoval v kožené sedačce, rozšafně vyprávěl, jakou romantickou podobu měl podle něj fotbal v meziválečné éře žižkovského Pepíka. Že klub míval své pravověrné fanoušky, zatímco dnes se na Viktorku chodí dívat sparťané, slávisté, bohemáci a ryzích Žižkováků je pomálu.
A pak to přišlo.
Někdejší šéf Viktorie Žižkov Vratislav Čekan (vpravo) a prezident Sparty Petr Mach (vlevo) dnes už v českém fotbale žádnou roli nehrají.
"Zítra hrajeme se Spartou. Po zápase si sednu s jejím vedením a navrhnu sloučení klubů."
Málem mi to vyrazilo dech. Viktorka, kterou Čekan vytáhl až ze třetí ligy, chce s ní útočit na mistrovský titul, ničit ambice Sparty, by se s ní měla najednou spojit? Až nápadný trik, jak rozhodit náladu soupeře před vzájemným zápasem, napadlo mě logicky.
Ale Čekan si to nenechal vymluvit. "Myslím to vážně," přesvědčoval. "Už jsem to říkal předsedovi svazu Chvalovskému. Chci pomoci českému fotbalu. Postavit jedno silné mužstvo, které by v Evropě prorazilo. Pod jménem Sparty, tu každý zná, Viktorku nikdo. Nacpal jsem do ní hromadu peněz, ale jako kdybych jen oprášil mumii."
Čekan se nenechal zastavit a půl hodiny mluvil na stejné téma. Pořád dokola. Kteří hráči by mohli přijít, kolik peněz by se dalo dohromady. Úplně byl tou myšlenkou zaujat. "Říkám si, pět ligových mužstev je na Prahu moc, máme jednu housku a ta se nám v rukou drobí. Tříští se zájmy, peníze od sponzorů, diváci... Udělejme tedy jeden pořádný tým."
Životnost toho nápadu byla 24 hodin. Do zápasu, který skončil bez gólu, zato hotovým gólem bylo zveřejnění Čekanových plánů. Sparťané ho na stadionu vypískali a klubový šéf Petr Mach poslal kamsi… "Dokud budu ve Spartě já, tak on s ní nebude mít nic společného!"
Čekan jen zaúpěl: "Nepochopili mě, já to myslel upřímně..."
