„Hlavní je, abych byl zdravý. A nemíním nic uspěchat. Ale ta vidina Eura...“ zamyslí se sedmadvacetiletý záložník z Plzně.
O svém zdravotním stavu, o plánech, o rehabilitaci, dřině v posilovně vyprávěl na tiskové konferenci sportovní agentury Global Sports, která ho nově zastupuje.
Je reálné, abyste Euro stihl?
Moc času není, muselo by se sejít víc věcí najednou.
Co všechno?
Musel bych se uzdravit. Během měsíce dvou bych musel začít trénovat s týmem a muselo by se mi abnormálně dařit. A to je strašně těžké.
Jaký je výhled? Lze předpokládat, že během dubna začnete s plným tréninkem?
Zatím to říct nemůžu. Příští týden mě čeká kontrola v Augsburgu, kde mě operovali, a pak budu vědět víc. Ale na rovinu říkám, že podstatné je, abych byl naprosto zdravý. V mé situaci jít na hřiště a nebýt stoprocentně připravený, to je nesmysl.
Loni v létě vám během přípravy oteklo levé koleno a na vyšetření v Německu vám řekli, že musíte na operaci. Za poslední tři roky to bylo druhé vážné zranění. Jak vám bylo?
Nechápal jsem, protože kdybych zatnul zuby, tak jsem si říkal, že bych s tím mohl trénovat. Ale doktor řekl, že mi koleno držely svaly, že se poničila část chrupavky a ta se musí spravit.
Neměl jste obavy, jestli se po další dlouhé léčbě vrátíte do reprezentační formy?
Jo, bál, hlavně ze začátku. Ale pak jsem si řekl, že se nesmím litovat. To bych se pak nevrátil. Myslel jsem pozitivně a ujišťoval se, že to bude dobrý. Výsledky vyšetřeních to ukazují. Cítím se dobře, po operaci to bylo horší, ale zdravotní stav se od té doby hodně zlepšil. Už mi dovolili i běhat, nejdřív deset minut, pak dvacet. Koleno neotéká, i když ho samozřejmě cítím, to je jasný. Ale vidím to dobře. Vždycky jsem se vrátil. Musím bojovat.
Jak vypadá váš den?
Ráno se sejdu s klukama v kabině, oni jdou na trénink, já do posilovny, kde cvičím, jezdím na rotopedu. Pak dvacet minut běhám. Odpoledne mám speciální cvičení na svalovou hmotu, večer plavání. Jsem rád, že můžu být mezi spoluhráči, pomáhá mi to. I když při zápasech na tribuně je mi líto, že nemůžu být s nimi na hřišti.
Určitě od lékařů slyšíte, abyste nic neuspěchal. Je to tak?
Je, ale pro mě je to těžký, protože nejsem moc trpělivý. Zároveň vím, že být musím. Péči mám super, nestěžuju si. Záleží na mně a na mém těle, jak se s tím vypořádá.
Podobný příběh prožívá spoluhráč z reprezentace Tomáš Rosický. I on je od loňského léta zraněný. Když se v lednu do zápasu vrátil, hned se zase zranil.
Oba nás operovali v Augsburgu na stejné klinice, píšeme si. Když se znovu zranil, byl jsem z toho smutný. I proto, jak mu to lidi dávali sežrat. Když si představím, co musel absolvovat, aby se vrátil na hřiště... V Arsenalu by ho nepustili do tréninku, kdyby nebyl stoprocentně v pořádku. Když jsem působil v Německu, už jsem chtěl po zranění trénovat, ale oni mi řekli, že ještě nemám některé svaly úplně stoprocentní a musel jsem měsíc čekat. Pro mě je Tomáš borec, že s tím v jeho letech nepraštil.
