Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Dřív jsem pořád běhal, ale blbě. Teď už je to lepší, říká střelec Tecl

Na plzeňský dres si Stanislav Tecl (vepředu) rychle zvyká, teď ho čeká i ten reprezentační. | foto: Jaromír Pech, MAFRA

6 2013
Larnaka (Od našeho zpravodaje) - Taková kometa tu dlouho nebyla. Ještě loni na jaře kopal ve druhé lize, před měsícem přestoupil do Plzně a ode dneška je Stanislav Tecl fotbalovým reprezentantem. "Snad se mi z toho nezatočí hlava," říká.

V úterý si musel přivstat, aby stihl letadlo. Stanislava Tecla čekala dobrodružná cesta za životní výzvou. Ráno budík v kyperské Larnace, pak mezipřistání v Istanbulu, honem na spoj do Izmiru a večer trénink v Manise.

"Všechno, co teď přijde, udělám rád. Jsem strašně šťastný a trochu nervózní. Nevím přesně, co mě čeká," svěřil se muž, který na podzim oslnil fotbalovou ligu.

Coby kapitán Jihlavy nastřílel 10 gólů a donutil Plzeň, aby za něj zaplatila závratných 20 milionů korun. On se přitom v civilu chová tak skromně, až si říkáte: Opravdu se z toho 22letého mládence vyklube hvězda? Velký obdivovatel Jaromíra Jágra by měl právě dnes poprvé nastoupit za národní tým.
 
V květnu 2012 druhá liga, v únoru 2013 reprezentační premiéra a hned nato Evropská liga proti Neapoli. Neříkáte si, že je to až příliš velký skok?
Popravdě, všechno jde tak rychle, že nad tím nemám čas ani dumat. Je to tak lepší, protože se tím nijak nestresuju. Jen doufám, že podobně rychle to se mnou nepůjde dolů.
 
Hezká ironie. Zdá se, že hlava vám v oblacích nelítá.
Odmala jsem byl vedený k pokoře a pracovitosti. Rodiče jsou první lidi, kteří by mě uzemnili, kdyby se jim něco nezdálo. Oba pracují ve fabrice, takže jsem zažil časy, kdy museli vstávat v pět hodin do práce a měli dvanáctihodinové šichty. V tom jsem jako kluk vyrůstal a teď je to pro mě něco nepředstavitelného. Hrozně si vážím toho, že můžu dělat to, co mě baví. A ještě mě to skvěle živí.
 
Slavný hokejista Jaroslav Holík vzal jednou své talentované děti před fabriku, aby je tím pohledem motivoval k většímu úsilí. Taky jste to zažil?
To zase ne. Jen táta mi během dorosteneckých let občas připomněl: Někdy tě vezmu do práce, abys viděl, jak to chodí, když jdou servaní dělníci z noční směny. Važ si toho, jakou máš šanci.
 
Vážil jste si toho?
Já myslím, že jo. Neříkám, že jsem svatý, ale pro mě byl fotbal vždycky na prvním místě. Zvládl jsem právě ten zlomový věk v dorostu, kdy se úmrtnost mladých fotbalistů zvyšuje. Tam se to protřídilo. Někoho zlákaly diskotéky, jiného holky. Já jsem se tomu úspěšně vyhnul a nelituju.
 
Tehdy jste se z fotbalového běžce stal útočníkem?
Já tehdy běhal jako Forrest Gump. Jenže jsem běhal tak blbě, že jsem se vůbec nedostal k balonu. Až trenér Procházka mi v mladším dorostu poradil, ať běhám účelněji. Teprve tam se ze mě stával trochu fotbalista.
 
Taky se z vás stal spoluhráč Matěje Vydry, se kterým se teď potkáváte v reprezentaci. To je docela pikantní příběh.
Já nejdřív chodil na průmyslovku, ale tam mi fotbal blokovali. Tak jsem přestoupil na truhláře a dostal se do stejného ročníku jako Matěj. Rok jsme spolu bydleli na internátu, hráli spolu v jihlavském útoku a od té doby k sobě máme blízko.
 
Zatímco vaše kariéra jde v posledních dvou letech strmě vzhůru, ta Vydrova má celkem výkyvy. Nemyslíte?
Ne. Matěj je talent, který tu dlouho nebyl. Je o dva roky mladší a vím, co dokáže. Respekt mi nedovolí, abych se s ním srovnával. Já mám všechno vydřené, založené na běhání. On má nadání.
 
Kdo z vás vlastně dával víc gólů?
V dorostu ještě já, ale teď už mě Matěj předjíždí. Víte, mezi námi nikdy nebyla rivalita. Hráli jsme spolu za Jihlavu druhou ligu a nezištně si na góly přihrávali. Já myslím, že bychom si v útoku vyhověli i dneska.
 
Vydra teď válí za Watford ve 2. anglické lize a vy sbíráte přípravné góly za Plzeň. Naposledy proti Lokomotivu Moskva jste se trefil dvakrát a zařídil penaltu. Slušný start?
Dodává mi to kuráž, klid a sebevědomí. Ale pořád je to jen začátek.
 
Stejně je zvláštní, jak rychle jste si po přestupu z Jihlavy zvykl.
Nejdřív to raději z pověrčivosti zaťukám na zuby... Je až neskutečné, jaký se v Plzni hraje fotbal. Pro útočníka je mnohem jednodušší dostat se do šance, protože vám ji ostatní připraví. Pak už záleží na mně a na štěstí.
 
V Jihlavě jste měl naprosto pevné místo a kapitánskou pásku. Zato v Plzni je v útoku tlačenice. To nevadí?
Snažím se brát konkurenci tak, aby mě motivovala. Když se ocitnu na střídačce, určitě si nebudu přát, aby se zbylým útočníkům nedařilo. Zároveň si v tréninku nedovolím nic vypustit.
 
To jste v Jihlavě mohl?
Ne, neměl jsem to nijak na háku, jen jsem byl asi uvolněnější. Odfláknout trénink? To bych si nedovolil.
 
Píle vás dotáhla až do národního týmu. Jaké to prožíváte?
Každý malý kluk sní o tom, že jednou bude hrát za reprezentaci. A mně se to plní. I kdybych odjel do Turecka v uvozovkách na výlet, byl bych šťastný, že jsem se do nominace dostal. Nároďák je vrchol. Musím se snažit, aby nezůstalo jen u jedné pozvánky.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze