Přísně vzato, zápas neskončil jen pro Ramose, ale svým způsobem pro všechny, hlavně pro fanoušky. "Vstoupili jsme do utkání aktivně a zaměřovali se na útok, takže pro diváka musel být začátek utkání báječný. Jenže po vyloučení Sergia, které bylo navíc nespravedlivé, tohle všechno padlo. Kdo se pak mohl bavit?" zlobil se po střetnutí před novináři Mourinhův asistent Aitor Karanka.
Bavit se snad mohli jen ti, kdo si vsadili, že zápas skončí 2:0. V 18. minutě měli vyděláno, neboť do té doby nasypal Real soupeři dva góly. Po Ramosově vynuceném odchodu z trávníku už se hýbal pouze čas utkání, nikoli skóre. Favorit si hlídal náskok a Vallecano ho nebylo schopno aspoň ztenčit, vzdor veškeré snaze.
Zadákův pohnutý a rychlý příběh tak byl vlastně příběhem celého utkání, v němž se dál už nic výrazného nestalo.
Předehru hlavní story obstaral ligový debutant Álvaro Morata, produkt mládežnické akademie Realu, který dosud nastupoval za klubovou rezervu. V neděli se ocitl v základní sestavě áčka a brzy po zahájení otevřel po vyšachování obrany pohodlně skóre.
"Nečekal jsem, že budu od začátku hrát a když jsem se to do kouče dozvěděl, byl jsem absolutně šťastný," líčil zelenáč. "Pak jsem dal dokonce gól, to bylo něco neuvěřitelného."
Mezi gratulanty byl i Sergio Ramos, ještě netušil, že se stane hrdinou i nešťastníkem příštích chvil. Vše začalo jeho sražením protivníkem, poměrně tvrdým, takže se na Ramosově obličeji objevila bolestivá grimasa. Když se oklepal, přesunul se do šestnáctky, kde si počkal na Özilův centr z přímého kopu, prokázal jednu ze svých předností, totiž nekompromisní a perfektně načasovaný výskok, a hlavou nedal brankáři šanci. Na oslavu gólu políbil jméno otce, které má vytetováno na zápěstí, nepokrytě se radoval. Byl podoben muži, který tančí v paprscích letního slunce, za jeho zády se však už kupily černé mraky.
NEJDŘÍV GÓL. Sergip Ramos, obránce Realu Madrid, se raduje z trefy proti Vallecanu.
Černé mraky? Ramose rozladila jiná barva - žlutá. Ke všemu první žlutá karta byla... "Úplně nefér, jasná nespravedlnost," zlobila se oběť pádu soupeře, který se teatrálně zhroutil na trávník a obránce Realu byl za to potrestán.
Osmadvacet vteřin nato se jeho osud naplnil: jako by měl skutečně rozhodčí na kapitána královského týmu pifku, protože po první žluté kartě nejspíš mohl přimhouřit oči a nevylučovat jej za to, že centr protivníka srazil rukama. Pravda, paže neměl Ramos úplně u těla, ale že by kvůli oběma zákrokům, které stihl za půlminutku, musel jít do sprchy, to nevypadalo jako zcela citlivé rozhodnutí.
Buď jak buď, pro Ramose to bylo už sedmnácté vyloučení v kariéře. Není pochyb, kdo je španělským Tomášem Řepkou, přičemž v četnosti tetování Ramos možná dokonce i vede, to už je co říct (navíc kromě členů rodiny tam má Španěl zobrazen i pohár pro mistry světa s přesným datem, kdy jej v roce 2010 získal, taková ozdoba by se na Řepkově těle vyjímala hodně nepatřičně).
Ale zpět do nedělního večera: "Není ale normální, abych musel takto odejít ze zápasu! Nejsem z těch, který by šel na trávník s úmyslem páchat něco zlého, ale přesto si myslím, že u některých rozhodčích mám divnou pověst a na tu jsem teď doplatil. Je zkrátka snadné poslat ven Sergia Ramose," stěžoval si jeden z nejznámějších španělských fotbalistů, který toužil být v mládí toreadorem, ale v neděli připomínal spíš rozzuřeného býka.
A "rozzuřený býk" zaútočil aspoň slovně: "Španělská liga si zaslouží ty nejlepší rozhodčí, když v ní působí ti nejlepší hráči."
I Karanka měl jasno: "To, co se Ramosovi stalo, byla ostuda. Vlastně ještě víc než ostuda."
Ramos po vyloučení sundal kapitánskou pásku a s nevěřícným a ironickým úsměvem odešel do kabin. Nad spornou situací se ušklíbl i Mourinho, přesto mu oslabení jeho týmu jubilejní zápas nezkazilo. Výhra nad Vallecanem byla pro Mourinha šestasedmdesátou ze sta ligových utkání, proher posbíral jen jedenáct.
Má 76 výher a naprosto stejné číslo vyjadřuje i jeho úspěšnost v procentech, takovou měl pouze v Portu, kde svou hvězdnou dráhu trenéra odstartoval, nedosáhl ji později v Chelsea (71 procent) ani v Interu Milán (64 procent). Jen tři trenéři přitom s Realem posbírali více vítězství než sebevědomý Portugalec: Miguel Muňoz (257), Leo Beenhakker (89) a Vicente Del Bosque (84).
Jenže Vallecano šlo jistě zvládnout i v deseti mužích, tím spíš, že si Mourinhův tým ještě v plném počtu vytvořil rozhodující náskok. Brzy se Realu postaví do cesty mnohem těžší překážky - 27. února Barcelona v semifinálové odvetě domácího poháru poté, co bitva v Madridu dopadla 1:1 (tři dny nato bude Real největšího rivala hostit v lize) a 5. března pak souboj o čtvrtfinále Ligy mistrů v sídle Manchesteru United, s nímž doma madridský klub remizoval stejným výsledkem jako s Barcelonou.
"Jsem pevně přesvědčen, že je v našich silách, abychom šli v domácím poháru i v Lize mistrů dál," tvrdí právě Ramos. Španělský Tomáš Řepka cítil v neděli křivdu, teď už troubí do dalších bitev.
