Už historie ukázala, že Masaryk a Hodonín k sobě pasují. Ne, tenhle Masaryk nemá před příjmením Tomáš Garrigue, nenarodil se v jihomoravském městě, netvoří československé dějiny, ba ani v politice se neangažuje. „Snažím si dělat jméno jinak a myslím, že se mi to daří,“ pousměje se Pavol Masaryk.
Možná to může vyznít nabubřele, ale jeho fotbalové curriculum vitae dává útočníkovi za pravdu.
Rodák z Radimova, který leží kousek od českých hranic, se na Slovensku dvakrát stal králem střelců nejvyšší soutěže, k tomu triumfoval v lize, poháru i superpoháru. „Nejraději vzpomínám na pět ročníků ve Slovanu Bratislava, získal jsem tam všechno, co se dalo vyhrát,“ říká 36letý kanonýr, jenž působil i v kyperském AEL Limassol a polském Krakově.
Na podzim se Masarykovo jméno učili čeští amatéři, kteří v divizi kopou pro radost a pár korun. „Cíl je postoupit - a myslím, že se podzimní část povedla nad očekávání,“ hlásí Masaryk, jenž 16 zásahy pomohl suverénnímu Hodonínu k podzimnímu prvenství.
Co se musí přihodit, že se dvojnásobný král střelců slovenské ligy ocitne ve čtvrté nejvyšší české soutěži?
V létě mi skončila se Skalicí smlouva. A když vypadla ze slovenské ligy, nastaly tam nějaké změny a já se stal volným hráčem. Měl jsem nějakou další nabídku, mohl jsem zůstat na Slovensku v lize, ale ztroskotalo to. Další už jsem neměl, proto jsem se rozmýšlel, co dál, a dohodl jsem se do konce kalendářního roku v Hodoníně. Byl tam trenér Komňacký, který mě s panem Vasilkem(výkonný ředitel klubu - pozn. red.) přemluvil, abych jim šel pomoct. A myslím, že jsem udělal dobře. Tréninky mají dobré parametry a úroveň, je tu zkušený trenér, vnímám to pozitivně.
Pavol MasarykFotbalový útočník se narodil 11. února 1980 v Radimově poblíž česko-slovenských hranic. V nejvyšší slovenské soutěži střílel góly za Spartak Trnava (10 branek), Slovan Bratislava (45), MFK Ružomberok (28), Senicu (2) a Skalicu (2). Vyzkoušel si i zahraniční angažmá v kyperském AEL Limassol (1) a polském Cracovia Krakov (0). V sezonách 2008/09 a 2011/12 se stal nejlepším střelcem slovenské ligy. Před osmi lety byl povolán i do národního týmu, reprezentační start si ale nepřipsal. Letos na podzim pomáhal v Moravskoslezské divizi D Hodonínu, který má ambice postoupit až do druhé nejvyšší soutěže v tuzemsku. Po hodonínské mezizastávce se Masaryk chce na jaře vrátit do slovenské ligy a pokořit stogólovou metu, díky čemuž by se stal členem Klubu ligových kanonýrů. |
Berete to tak, že jste skončil ve vrcholovém fotbale?
To ne. Mám jednu neoficiální nabídku, která se týká nejvyšší slovenské soutěže. Uvidíme, jak to dopadne. Všechno se začne řešit v lednu a nevím, jak to skončí. Momentálně jsem hráčem Hodonína, a když nějaká možnost a nabídka jít do nejvyšší soutěže přijde, rád bych se vrátil. Když to nevyjde, nic se nestane. Zůstanu v Hodoníně anebo tam, kam mě kroky povedou.
Celou kariéru jste profesionál. Jaké pro vás bylo, když jste nyní trénoval s hráči, z nichž většina kromě fotbalu ještě chodila do zaměstnání?
Věděl jsem, že pro chlapce není jednoduché být celý den v práci a večer si jít zatrénovat, ale dávali do toho všechno. Pro mě to bylo nové, víc jsem se věnoval rodině, ale vnímal jsem to jako profesionál a odváděl maximum. Můžu říct, že pod trenérem Komňackým to mělo ligové parametry. Kondičně se cítím dobře. Vím, že kdybych šel někam výš, určitě jsem připravený a nic jsem neztratil.
Zkuste porovnat divizi se soutěžemi, ve kterých jste hrál.
Prakticky jsem patnáct let hrál v lize, co se týká stadionů i úrovní soutěže, byl to rozdíl. Ale řekl bych, že divize nemá zlou úroveň, je to celkem slušné. Spousta věcí se v ní dá zlepšovat, není to liga, kde je všechno rychlejší. Člověk má tady víc času na práci s míčem, nemusíte vše hrát z jednoho dvou dotyků, jak jsem byl doteď naučený.
Myslíte, že markantnější rozdíl mezi slovenskou ligou a moravskou divizí je podle vás v podmínkách a zázemí?
Přesně tak. Tady je to všechno takové poloprofesionální, amatérské. Třeba v Hodoníně se snažili vytvořit co nejlepší podmínky na danou soutěž, největší rozdíl byl ale ve stadionech a trávnících. Nejvíc mě zaskočilo hřiště ve Staré Říši v posledním zápase. K tomu hrozné počasí, které do toho zapadlo. Prostě takové dědinské, řeklo by se u nás. U vás asi venkovské, že? (usměje se) Ale jak jsem se převlékl a dal si na sebe dres, přestal jsem to vnímat a bral to tak, jak to přišlo. I díky tomu mi nedělalo problém se přizpůsobit.
Co vás žene k návratu do ligy?
V nejvyšší slovenské lize mám jeden cíl a vím, že pokud dostanu šanci, zvládnu to. Chci nastřílet stovku gólů. Chybí mi k tomu nějakých dvanáct, což může být otázka půl roku nebo jednoho roku. Taky bych rád ještě nějakému mužstvu pomáhal. Kdybych cítil, že na to nemám, nikam bych se nehnal.
Zmizel jste z nejvyšších soutěží. Máte 36 let, což v době, kdy kluby preferují mladíky, není výhoda. Bude o vás zájem?
Beru to takhle. Dva roky jsem byl zraněný, a když jsem se vracel, bylo mi 34 let. Dostal jsem nabídku na půl sezony z Ružomberku, nastřílel jsem deset gólů a zachránili jsme ligu. Samozřejmě, roky se nezastaví, je to přirozený koloběh života. Ale cítím se velmi dobře fyzicky i psychicky připravený na ligu. Český nebo i slovenský fotbal preferuje jen mladé, nás starších je v mužstvech málo. Ale jsem zdravý, mám kondici, proto to chci ještě zkusit. Když to nevyjde, nic se neděje a život půjde dál.
Čím chcete kluby přesvědčit, abyste dostal možnost stát se členem Klubu ligových kanonýrů?
V celé kariéře jsem měl štěstí, že jsem se nemusel nikde nabízet. Šel jsem tam, kde mě chtěl trenér nebo klub. Když mě někdo osloví, půjdu. Sám nebudu vyvíjet nějakou iniciativu, nebudu někomu vyvolávat, abych byl někde braný jako kus, to nechci. Musím být platný hráč, trenér mi musí důvěřovat, dobře mě poznat. Někdo to vnímá jinak, ale celou kariéru jsem se řídil tím, že hraju tam, kde mě chtějí a potřebují.
Teď vás v Hodoníně potřeboval kouč Komňacký. Jaké na něj máte vzpomínky ze Slovenska?
Když jsem byl ve Slovanu Bratislava, on trénoval Ružomberok a za jeho působení získal klub double. Od té doby prakticky nevyhrál žádný pohár, trenér Komňacký tam udělal dobrou práci a udělal si výborné jméno ve slovenském fotbale. A pořád ho tam tak vnímají.
S jakými úkoly vás teď posílal na hřiště?
Jsem útočník a jdu do zápasu, že musím dát gól. Když ho nedám, musím na něj aspoň nahrát. Když si duel zpětně bilancuju a vím, že jsem na dva góly nahrál, je to super pocit. Nejdůležitější je pomoct týmu a spoluhráčům.
Mimochodem, vyptávají se vás v šatně, co jste za kariéru zažil?
Víte, že ani ne? Máme v kabině i Tomáše Polácha. Ostřílený borec a zkušený hráč, který toho v lize hodně prošel, potom máme stopera Konečného, který taky okusil slovenskou ligu, byli jsme spolu i v jednom mužstvu. Takových je nás tam víc a k tomu jsou tam kluci, kteří se chtějí zlepšovat.
