Sázel góly v juniorské lize, čtyřikrát se objevil v nizozemské nejvyšší soutěži a vysloužil si profesionální smlouvu. "Bylo to lepší, než jsem čekal," hodnotí Navrátil půlrok v cizině. "Ode všech jsem slyšel, že dělám pokroky, a na konci už jsem se i já cítil líp. Myslím, že jsem fotbalu dal hodně a že se mi to aspoň trochu vrátilo. Vlastně ne trochu, ale dost."
Přes svůj závratný vzestup zůstal útočník přeškolený ze záložníka skromným chlapíkem, který ze sebe nesype fotbalové fráze, ale přímé odpovědi.
Povězte: co pro vás byl největší zážitek?
Když jsem poprvé hrál ligu, i když to bylo jen na tři minuty a byly to nervy. Sice jsem se snad ani nedotkl míče, ale když jsem se párkrát rozběhl, tak šla nervozita bokem. A pak každopádně zápas na Ajaxu před padesáti tisíci lidmi, to je zážitek na celý život. Opravdu neuvěřitelné.
Jak jste si to užil?
Myslel jsem si, že z toho budu hodně vyklepaný, ale na druhou stranu už to nebyl můj úplně první start, takže jsem byl víc v klidu. Navíc jsem šel na hřiště za stavu 0:2, takže už jsem neměl co pokazit, spíš překvapit. Atmosféra byla opravdu neuvěřitelná, bylo to jako mít hlavu v plechovce.
Do Almela jste přijel v lednu. Jaké byly vaše první dny a týdny?
Hned poté, co jsem přiletěl, jsme jeli na soustředění do Turecka. Ze začátku mi nedávali plnou zátěž a netrénoval jsem s nimi úplně všechno. Když třeba měli dva tréninky za den, tak jsem byl jen na jednom. Bylo to kvůli tomu, aby mě nezatavili, abych si na tu zátěž postupně zvykal. Myslím, že to udělali dobře. Já sám jsem trenérovi říkal, že spíš potřebuju makat víc než ostatní, abych je dohnal, ale on mi říkal, ať do toho jdu pomaleji a abych byl hlavně zdravý. A ukázalo se to jako správné rozhodnutí.
Jak vás přijali ostatní hráči? Věděli, že přicházíte až ze třetí ligy?
Celou dobu byli přátelští a chovali se ke mně v pohodě. Až teď ke konci jsem se dozvěděl, že ze začátku chodili za trenérem a ptali se ho, co tam dělám, protože jsem byl o hodně slabší. Ale nedali to na sobě znát, abych se necítil blbě. Teď už mě berou úplně normálně. Vědí, že jsem dal pár gólů za juniorku, pomohl jsem jim a zlepšil jsem se, takže mě berou jako sobě rovného.
Gólů za juniorku jste dal v jedenácti zápasech osm, což je hodně slušná bilance. Jakou kvalitu má nizozemská juniorská soutěž?
Myslím, že je rozhodně kvalitnější než naše třetí liga, hlavně je rychlejší. Jinak to nemůžu srovnávat, protože jinou soutěž jsem vlastně nehrál.
Rostlo vám díky gólům sebevědomí?
Určitě. Já jsem ze začátku ani nemyslel na to, že bych měl hned střílet jeden gól za druhým. Hlavně jsem se soustředil na to, abych to zvládl, abych odběhal a odehrál to, co po mně chtějí. Potom jsem začal hrávat úplně na hrotu, takže to bylo o něco jednodušší. Trošku jsem si musel zvykat, ale asi je to pro můj styl lepší. Teď už bych nechtěl hrát na kraji zálohy.
Jak se seběhl váš první start v lize?
Trenér jako obvykle den před zápasem oznámil nominaci a já jsem v ní byl. Kluci mi sem tam říkali, že budu hrát, ale to jsem nevnímal. Platí až to, co řekne trenér.
Na konci sezony jste pak odehrál zápas celý. Jak jste to zvládl?
Ze začátku to bylo trošku divné, byly tam nějaké nervy. Ale snažil jsem se si to hlavně užít, i trenér mi to říkal. V samotném zápase jsem jenom běhal, balonů jsem moc neměl, navíc jsme prohráli 0:3. Sám nevím, jak to hodnotit.
Jak se v Almelu dorozumíváte?
Anglicky. Z holandštiny rozumím jenom takové ty základní věci jako "doleva, doprava, dozadu, dopředu, napadej". Naši cizinci už tam jsou delší dobu, takže umí holandsky, trenér taky mluví holandsky, takže mi ze začátku jeho pokyny tlumočil asistent. Teď už se ptám kluků, abych s tím trenéry neobtěžoval.
V čem na sobě cítíte největší zlepšení?
Úplně ve všem. Přibral jsem svalovou hmotu, mám mnohem víc naběhaného, jsem na tom líp technicky i myšlením. Nevyletěl jsem jen v jedné věci, zlepšil jsem se celkově fotbalově.
Jak jste si zvykl na život fotbalového profesionála?
Řeknu vám to takhle: nudím se. Trénink máme jednou denně, a i když ho máme jednou týdně dvakrát, tak ve tři skončím a nic. Město mám prochozené i pozpátku, sem tam jsem jezdil za Tomášem Kalasem do Arnhemu, prostě se nějak snažím čas zabíjet.
Čím jste se zkoušel zabavit?
Mám nějaké filmy na počítači, ale ty už jsem všechny viděl. Snažil jsem se zařídit si učení holandštiny, ale to ještě budu muset dořešit. Ze začátku jsem taky hodně spával, protože jsem býval strašně unavený.
Takže život fotbalisty není až taková šichta?
Hodně lidí říká, že ty peníze jsou nezasloužené. Ale já jsem do teď chodil z práce rovnou na tréninky, předtím do školy, takže jsem vůbec nebyl doma. Odmala jsem šel touto cestou, která nebyla lehká. Teď mám pocit, že jsem došel do fáze, kdy se mi konečně začíná vracet to, co jsem fotbalu od mládí obětoval.
Co říká vaše okolí na to, kam jste to dopracoval?
Jsou ti, co mi to přejí, ale jsou i takoví, co tvrdí, že chodím namachrovaný. Nevím, jestli mi závidí nebo mi to nepřejí, ale vždycky se najdou takoví i takoví.
Vám se tedy hlava z tak strmého postupu nezamotala?
Určitě je to pro mě teď volnější, můžu si třeba koupit lepší oblečení, ale že bych chodil a mával penězi, to určitě ne. Tím, že jsem každý den přes Skype v kontaktu s rodinou, mám někdy pocit, jako bych byl na intru někde v Brně. Možná to zní blbě, ale nemyslím si, že jsem takový, že bych se z toho měl nějak zbláznit.
Za poslední půlrok se vám splnily sny, které jste možná ani neměl. Jaká teď máte další fotbalová přání?
Ve fotbale ten sen nikdy není kompletní, vždyť ještě pořád nehrávám pravidelně. Ale určitě by mi nevadilo jít ještě výš. Třeba je toto moje konečná, ale půjdu dál a třeba ještě něco lepšího přijde.
