Nálada v kabině musela být asi hodně pochmurná...
Dostat gól v devadesáté minutě, to je k vzteku vždycky. Ale těžko to mohlo dopadnout jinak, když jsme vlastně teplickou branku ani pořádně neohrozili. Sice jsme šli čtyři na dva a pak dva na jednoho, ale nedokázali jsme tyhle slibné akce dotáhnout. Jasnou brankovou šanci jsme si ale nevytvořili, gólovou tutovku jsme prostě neměli.
Jak teď v roli nového sparťanského kapitána své mužstvo z teplického kolapsu dostanete?
Jak asi. Prostě si musíme odpočinout, na Teplice zapomenout a co nejlíp se připravit na další zápas doma s Budějovicemi. Máme před sebou ještě čtrnáct kol a před Slavií v čele tabulky pořád ještě náskok.
Byli jste už v závěru spokojeni s bodem?
Moc spokojeni asi ne, vždyť jsme se do posledních chvil snažili rozhodnout. Ale když to nakonec dopadlo takhle, tak je jasné, že tu remízu bychom brali raději.
Jak byste vysvětlil mnohem větší dramatičnost druhé půle?
Po přestávce už chtěl každý dát vítěznou branku, tak se začalo přece jen víc bojovat. No a pak vám začnou docházet síly, hodně akcí kvůli tomu nedotáhnete a hra se tak přelévá od jedné brance ke druhé. A právě tohle se fanouškům líbí.
Překvapilo vás během zápasu něco?
Ani ne. Zhruba takový vyrovnaný průběh jsme očekávali. Oba soupeři se dobře znali a hlavně v prvním poločase byli dost opatrní.
Co znamenalo vaše jiskřivé dohadování s Hunalem v 63. minutě?
Po jedné z našich povedených kombinačních akcích jsem vystřelil, Hunal mě při tom blokoval, oba jsme spadli a on na mě pak vyletěl jak čertík. Bylo to od něj úplně zbytečné.
Vnímal jste, jak na vás potom tepličtí fanoušci při každém doteku s míčem bučeli?
Ani ne, soustřeďuju se jen na hru.