Marcel čekal, že Mario bude v základu Ostravy. Mladší sourozenec však nastoupil až do druhého poločasu. „To pro nás bylo dobré,“ podotkl žižkovský Lička, který hrál celé utkání. „Viděl jsem, jak hráli Lukeš s Čížkem: umějí si balon dát, ale tentokrát se nemohli do své hry dostat.“
Těsně před začátkem druhé půle se Mario k bratrovi přitočil a oznámil mu: „Gratuluji ti ke gólu, ale máš smůlu, jdu na hřiště a zápas otočíme.“ Jeho slova se nevyplnila.
Zato Marcel měl před zápasem pravdu. Telefonovali si a Marcel říkal: „Dám gól a pošlu tě na hřiště.“
Bráchové na sebe často naráželi uprostřed pole. Marcel několikrát Maria fauloval. „Měl víc síly než já, musel jsem couvat, on byl v běhu, a tak jsem jeho akci takticky přerušil,“ řekl Marcel.
Postěžoval si však, že mu bratr dvakrát nepříjemně šlápl na nohu. „To byl normální souboj, žádná zákeřnost,“ tvrdil Mario. „Chtěl jsem mu pak dát pocítit, že jsem také na hřišti, aby si moc nedovoloval.“ Na tribuně souboj bratrů sledovali příbuzní v čele s otcem Ličkou, trenérem reprezentace do 21 let.
Komu přál vítězství? „Nešel jsem na utkání fandit, ale příbuzní si přáli, aby zápas skončil 1:1. Střelci byli jasní předem...“ prozradil Werner Lička.
A jak své syny hodnotil? „Marcel mohl být v první půli aktivnější. Ve druhé se jeho výkon zvedl. Možná k tomu přispěl příchod Maria, to, že do sebe občas vjeli. Mario podal svůj typický výkon, plný nadšení a mladí, ale některé akce nevyřešil nejvhodněji.“
Ostravský Mario opouštěl hřiště s bratrovým dresem. Svůj však měl na sobě, bratrovi výměnu neoplatil. „My si měnit dresy nesmíme, asi na ně nejsou peníze,“ usmál se.