Sparťané, slávisté, ale i fotbalisté z ostatních týmů provozují před zápasem také své privátní "obřady". Z pověrčivosti si například oblékají výstroj ve stejném pořadí, nebo volí stejný způsob rozvičení.
Ale scénka, kterou kolektivně předvádějí sparťanů, je působivá svou secvičenou choreografií. Co se tedy děje poté, kdy John uchopí míč? Před něj si stoupne kapitán Jiří Novotný, za něj masér Poustka.
A teď: John nahodí míč Novotnému na hlavičku a jde do pokleku, takže Novotný přes něj pošle míč do náručí Poustky. To vše se děje za hlasitého hecování, ale finále divadla se teprve blíží. Poustka položí míč na Johnova záda a hráči na něj společně zatlačí tak, až se John skácí k zemi. Hluk v tu chvíli graduje, ze všech stran se ozývá dunivé tleskání.
"Jedem! Jdeme na ně! Šlapeme, šlapeme!" Tak zní poslední slova v kabině. Potom zbývá seřadit se na chodbě a vběhnout do utkání. "U nás nic takového jako ve Spartě není," přiznává za Slavii útočník Štěpán Vachoušek. "Kdo má ale zažité své osobní zvyklosti, nedovolí si je porušit."
Vachoušek si kupříkladu vždy dává levý chránič dřív než pravý. "Protože levou nohu mám silnější." Na tyto ceremonie mají fotbalisté asi hodinu a půl času. V tu dobu jsou už na stadionu před zápasem. Většina hráčů si jde ještě oblečena obhlédnout terén, na kterém se bude hrát. Někdo se hned poté začne rozcvičovat.
"Já si vezmu noviny, sednu si v šatně a listuji si, potřebuji mít chvíli klid," prozrazuje sparťanský záložník Lukáš Zelenka. Následuje převlékání a společné rozvičení na hřišti. Pak ještě na chvíli do kabin, sparťané si právě v téhle chvilce odbudou „spartakiádu“ s míčem a jde se do zápasu. Když se v něm uspěje, následuje ihned další rituál: při vítězných povycích se otřásají stěny.