V soutěžním zápase nastoupil Horváth naposledy před pěti měsíci. V portugalské lize za Sporting Lisabon na půdě Belenenses. Další týdny se pak užíral nečinností v tureckém ráji - klubu předloňského vítěze Poháru vítězů Galatasaray Istanbul. "Fyzičku jsem snad neztratil," cítil se i po zápase.
"Už jsem se moc těšil domů," připomene i další důvody, proč se po dvaceti měsících znovu objevil v české lize. Táhla ho rodina. Před třemi měsíci se stal otcem malé Adriany.
Potěšil i mladšího bratra Karla, který měl před třemi lety těžkou autohavárii. "Teď už za mnou zase může přijet na fotbal," těší se. Ani včera v Teplicích nechyběl. Sám Horváth to má z pražských Vysočan, kde bydlí, do Teplic na stadion po dálnici padesát minut. "Mnoho se nezměnilo. Sportovní podmínky v Teplicích jsou ještě lepší než na Slavii," porovnává.
Zvykat si musel znovu jen na sníh. "Skoro dva roky jsem ho neviděl a pomalu jsem zapomněl, jak se na něm hraje." V pátek po tréninku se přesunul se spoluhráči na minisoustředění do teplického hotelu Prince de Ligne, který zná z reprezentačních pobytů. "Někteří šli ze stadionu pěšky, já jel autem. Je to pět minut, ale já jsem lenoch."
Po snídani v devět se šel protáhnout. K obědu si dal kuře a špagety a pak si trochu zdříml. Následoval čaj, taktická porada a šlo se na hřiště. Režim podobný ve všech klubech světa. Jen o vítěznou euforii se musí poprat vždy znovu. Horváth se na její chuť těší už za týden v Drnovicích. "Nic jiného nám nezbývá..."