V Česku jeho osud málokdo zná. Pamětníci si možná vybaví, že v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí odkopal za Opavu přes 120 zápasů, ale v roce 2002 se jeho česká stopa ztrácí.
Od té doby se stalo jeho osudem Rusko, kde našel manželku, získal občanství a usadil se v milionovém Novosibirsku, kde až do zimy - do dvaačtyřiceti - dělal kapitána. Když vypráví o letech v zemi, která teď žije mistrovstvím světa, do češtiny mu skáčou ruská slovíčka i přízvuk.
„Zapomínám,“ přiznává. „Češtinu používám vlastně, jen když si s někým volám. Snažím se aspoň učit děti, ale moc mi to nejde. Nejlepší je přivézt je do Česka aspoň na měsíc – pak rychle chytají slova.“
A vy? Cítíte se po letech víc jako Čech, nebo už jako Rus?
Když jsem v Rusku, tak víc jako Rus. A když přijedu do Česka, potřebuju dva dny, abych zase přepnul a zvykl si. Lidé z vedení klubu mi vyřídili občanství, mohl jsem si nechat i české a nemusím létat každý rok zpátky kvůli vízu.
Přemýšlíte v ruštině?
Jak kdy. Když si volám s tátou nebo s někým z českých kamarádů, myslí mi to chvíli česky, ale pak to za chvilku zase přeskočí na ruštinu. Teď jsem začal studovat trenérskou licenci a zápisky si dělám v azbuce. Učitelka ruštiny by ze mě měla radost. Měl jsem to u ní mezi trojkou a čtyřkou a ona mi řekla, že když jí slíbím, že nikdy nebudu mluvit rusky, dá mi trojku. Dal jsem čestné pionýrské.
„Když jsem v Rusku, cítím se víc jako Rus. V Česku si vždycky dva dny zvykám.“ |
A porušil jste!
Ale pak jsem ji v Česku potkal v obchodě a omluvil jsem se. A ona na to, že teď můžu učit já ji.
Jako kluka by vás nenapadlo, že se usadíte zrovna v Rusku, že?
To vůbec. Vyrůstal jsem na vesnici, byl jsem přesvědčený, že budu traktorista jako táta. A dopadlo to takhle – jsem tu už šestnáct let.
V roce 2002 jste asi hodně váhal, jestli vzít nabídku ze Smolenska, ne?
Já žádnou nabídku ani nedostal. Skončila mi smlouva v Opavě, nějak jsme se tam nedomluvili. Tak jsem šel zpátky do Uničova, kde jsem hrál půl roku, už jsem si hledal práci. Pak mi zavolal Alexandr Bokij, který v Uničově dřív trénoval. Říkal mi, ať přiletím na zkoušku do Ruska. A když jsem se zeptal kam, povídá: Nevím!
Prosím?
Jo, řekl mi, ať přiletím do Moskvy a že pak někam pojedeme. Tak jsem si zabalil věci na čtrnáct dní, říkal jsem si, že se aspoň podívám na Krásné náměstí. Pardon, chci říct na Rudé (úsměv). Nakonec mi Bokij řekl: Tak pojedeme třeba do Smolenska. A já s nimi hned odcestoval na soustředění.
JEŠTĚ ZA OPAVU. Tomáš Vychodil (vpravo) za Opavu odehrál přes 120 utkání, tady se v ligovém duelu snažil ubránit slávistu Tomáše Doška.
Co bylo dál?
Podepsal jsem smlouvu a povídám: Tak já si zaletím do Česka pro věci. Oni na to: Kdepak, ať ti je někdo pošle, pozítří máme už zápas, hraješ a nikam neletíš! Takže jsem tam zůstal půl roku, až pak jsem se podíval domů.
Začátek byl asi krušný, ne?
Smolensk se ani nedá brát jako město, i když měl tehdy asi 400 tisíc obyvatel. Nebyl tam žádný supermarket, jen jeden hotel, katastrofa. Chodil jsem do obchodu a jen jsem ukazoval, co chci, protože mluvit jsem moc neuměl. Bydlel jsem na báze, jednomístný pokoj, devět čtverečních metrů, postel a televize. Nic víc.
Asi jste se chtěl vrátit, ne?
Mockrát. Ale ono je to asi 400 kilometrů od Moskvy, musel bych tam jet vlakem... Ale zase kousek od hranic s Běloruskem, tak jsem si třeba mohl stopnout nějaký náklaďák (smích). Napadlo mě leccos, ale rodiče mě dobře... jak se to řekne? Ano, vychovali. Kousl jsem se a vydržel tam rok a půl.
Co potom?
Řekli nám, že klub budou rozpouštět, že nejsou peníze. Myslel jsem, že poletím domů, ale trenérovi jsem se líbil a ten šel trénovat do Moskvy, do klubu Chimki. Vzal mě s sebou, byl jsem tam půl roku a pak šel do Tomsku, kde se to začalo obracet k lepšímu.
V čem?
Smolensk i Chimki hrály o udržení ve druhé lize, zatímco Tomsk o postup. Vyhrávali jsme, postoupili, začali nám pořádně platit a to už jsem si říkal, že se vracet nebudu a zůstanu. Jenže v první lize jsem za půl roku odehrál jen dva zápasy a říkal jsem si, že jsem dost daleko od domova na to, abych seděl na lavičce. Pustili mě na hostování do Novosibirsku.
Pro vás osudový krok, že?
Přesně tak. Město se mi moc líbilo, zabydlel jsem se tam, našel manželku... Ano, osud. Prodlužoval jsem smlouvu každý rok, postoupili jsme do první ligy, hráli finále poháru, pak předkolo Evropské ligy, doma jsme porazili Eindhoven. Pak jsme z ligy zase vypadli, ale jsem tu až doteď.
„Rusové můžou udělat všechno hned. Klidně během noci postaví raketu.“ |
Když se v Česku řekne Novosibirsk, lidem asi nenaskočí moc pozitivní představy. Jak se tam žije?
Je tady dobře. V zimě zima, v létě léto, jaro a podzim tu moc nejsou (úsměv). Začátkem května padal sníh, teď je zase pořád třicet stupňů. Jediný problém je, že když tu chcete něco začít dělat, musíte mít hodně, hodně známých. Korupce je tady neskutečná.
Co vás ještě zaskočilo? Třeba dlouhé přelety?
Na to se těžko zvykalo. My to tady máme ještě dobré, ale třeba Vladivostok nebo Chabarovsk létají na každý zápas devět hodin. A třeba v době, kdy jsem byl v Tomsku, ještě létaly staré Tu-154, tam byly dírky u oken, ze kterých foukal vítr... Bál jsem se ale jen jednou: když jsme letěli z Chabarovsku v bouřce a pilotoval voják, který se rozhodl to vzít skrz ni. Okolo bouchaly hromy a blesky, ale dobře to dopadlo.
Jak jste zvládl půlroční angažmá v Novokuzněcku? Ten nevypadá jako ideální místo pro život...
Přišel nový trenér, nechtěl mě, tak jsem zkusil Novokuzněck – a to byla katastrofa. Takové město jsem v životě neviděl: v dolině, na jedné straně slévárna, na druhé chemička. Ať foukal vítr z kterékoli strany, všechno šlo přímo do centra města. Někdy jsem se ráno vzbudil a vzduch byl úplně červený... Rodina tam se mnou byla jen jeden den, hned jsem je radši poslal zpátky. Když mi zavolal ředitel Novosibirsku, jestli se nechci vrátit, hned jsem řekl: Jo!
Co jste si během let z ruského stylu života vzal za své?
Udělal jsem si povolení na flintu a jezdím na lovy, hony. Párkrát jsme byli s kamarády na jelenech, na losech, na divokých prasatech. Nějakých 500 kilometrů odsud začíná Altaj, seznámil jsem se tam s klukem, který se zabývá rybařením a organizuje lovy. To nadchlo i mého strejdu, myslivce: už tu dvakrát byl na medvědech. I když nakonec žádného neviděl (smích). Ale má odsud jiné zážitky, jelena, kozoroha...
S ÚLOVKEM. Tomáš Vychodil v Rusku zůstal, našel si tam manželku a propadl lovecké vášni.
Zbytek rodiny se nediví, že jste v Rusku vydržel tak dlouho?
Už ne. Řekl jsem jim, že dokud budu mít práci, která mě baví, budu tady. Zatím to beru tak, že dokončím trenérskou licenci a uvidíme. Třeba tu někde něco najdu.
Češi často na Rusy koukají skrz prsty. Měl jste to taky tak?
Asi jo. Ale časem se to změnilo, teď jsem v Rusku rád a jsem tolerantnější než dřív. Mám tu známého, který teď jel do Prahy a bál se, že tam nemají Rusy rádi. Tak jsem mu řekl: Když nebudeš vyhledávat konflikty, bude všechno v pohodě. To samé platí i tady. Vždyť jsme Slovani stejně jako oni, velký rozdíl mezi námi není. Jen Češi jsou víc evropští, v porovnání s Novosibirskem určitě. Moskva je zase úplně jiná, byl jsem tam půl roku a vůbec se mi nelíbila. Tady jsou lidi otevření, něco jako u nás na vesnici.
Tomáš VychodilVizitka Urostlého obránce si čeští fanoušci mohou pamatovat z angažmá v Opavě, za kterou odehrál přes 120 zápasů. Od roku 2002 se ale zabydlel v Rusku, kde postupně vystřídal Smolensk, Chimki, Tomsk, Novosibirsk a Novokuzněck, aby se nakonec vrátil do Novosibirsku, za který nastupoval až do dvaačtyřiceti let a kde s rodinou nadále žije. |
Jak jste poznal ruskou mentalitu?
Mají hodně rádi svou zem, jsou skoro až nacionalisti. Kdyby se nedejbože něco stalo, oni budou bojovat až do konce. To se mi na nich líbí. Ale naopak mi vadí, že když jsou o něčem přesvědčení, nevymluvíte jim to. Nedá se s nimi diskutovat třeba o politice. Když řeknete odlišný názor, odpoví: ne, ne, ne.
Jste tedy v Rusku spokojený?
V Rusku musíte být pořád trochu nespokojený. Jak se uspokojíte, máte problém. Ale studuju trenérskou školu, trénuju tady tým do 18 let a hlavní je, že jsem tu našel ženu a máme zdravé děti.
Umíte si představit, že se s nimi jednou vrátíte do Česka?
Já ano, ale žena nechce. Uvidíme... Příští rok bude otci sedmdesát let, takže všichni vyrazíme do Česka, a když uvidí, že máme zahradu, ovocné stromy, zeleninu, prostě něco jiného než tady, třeba ji to přesvědčí. Ale je zvyklá na město, kde je větší ruch, u nás v Újezdě u Uničova jí to přijde moc klidné. A já bych jinam než do té své vesničky střediskové nechtěl.
Na závěr zkuste odhadnout: jak Rusové organizačně zvládnou mistrovství světa?
Určitě bez potíží. Tady můžou udělat všechno hned. Když Putin řekne, klidně během noci postaví raketu. Kdyby někde třeba spadla tribuna, opraví to tak rychle, že si toho nikdo ani nevšimne.
