Potřetí za rok bude hrát Sparta důležitý pohárový zápas na tomto povrchu: loňské předkolo v nizozemském Zwolle, o pár měsíců později zápas o postup ze skupiny ve švýcarském Bernu. Teď zase Švýcarsko, umělá tráva a nažhavený Thun, který chce smazat porážku 1:3 z Letné. Spoléhat se přitom bude i na hřiště.
„Umělá tráva nám moc nehraje do karet, nejsem z toho nadšený,“ přiznal brankář David Bičík. Sám chytal ve Zwolle (1:1), při porážce 0:2 v Bernu chyběl kvůli zranění. Sparťané v obou zápasech působili zabrzděně, „umělka“ jim nesedla. „V životě nejsou jen věci, co máme rádi. Na umělku se nebudeme vymlouvat,“ řekl trenér Zdeněk Ščasný.
Boom umělých trávníků ve fotbale pokračuje. Tradičně na něm hrají v Salcburku či v Moskvě na Lužnikách. Konají se na nich evropské poháry, kvalifikace šampionátů či závěrečné turnaje mládežnických kategorií a žen. Ale ne každému to sedí. „Nejhorší hřiště, na kterém jsem kdy nastoupil,“ řekl nejdražší hráč historie, Gareth Bale z Walesu, po kvalifikaci o Euro v Andoře.
Před nedávným mistrovstvím světa žen dokonce fotbalistky sepsaly petici, že v Kanadě nechtějí hrát na umělém trávníku. Prý je to diskriminace. Neuspěly.
Jaké jsou výhody těchto trávníků? Pro hráče téměř žádné, jen je míč, když je mokro, výrazně rychlejší, čehož se dá v určitých situacích využít. Na druhou stranu při suchu balon drhne, zasekává se. Víc ale fotbalisty trápí odlišný odskok a tvrdost plochy, již nezjemní ani granulát. Přechod je šok.
Kluby si umělky pořizují kvůli nižším nákladům na údržbu, delší životnosti i vysoké odolnosti při velkém zatížení. Tak třeba Thun otevřel v roce 2011 útulný stadion, z něhož vidíte na zasněžené alpské vrcholky, za téměř čtyři miliardy korun rovnou s 8 214 metry čtverečními umělého trávníku. „Dává nám to větší flexibilitu. Lze na něm hrát v každém počasí, hřiště je stále rovné, stadion je využitelný i pro jiné akce,“ vysvětlilo vedení.
Poprvé byl umělý trávník ve sportu použitý v roce 1966 na baseballovém stadionu v Houstonu, následovaly i další celky, přidal se také americký fotbal. Do toho klasického pronikl v 80. letech, hlavně v Anglii: Queens Park Rangers na tomto typu trávníku hráli od roku 1981 pár let, než se vrátili k přírodní variantě.
V Česku se první odhodlala Slavia v roce 1991, ale tehdejší povrch na tréninkovém hřišti byl z dnešního pohledu tragický: koberec na betonu. Následoval Karlín – ideál byl stále daleko. Dnes už struktura připomíná přírodní trávu, jen vlastnosti jsou zcela odlišné.
Svět umělá hřiště přijal za normu. Jen Češi se jim částečně brání, profesionální soutěže se na umělkách nehrají. Vyšehrad, který byl jedním z průkopníků, svůj stadion kvůli postupu do druhé ligy musel opustit. A Zlínu s Jihlavou před lety plán na přestavbu hřiště neprošel. I proto má Sparta „soupeře navíc“.
