Fotbal, sláva, peníze a trochu komedie

Řím, Praha - Fotbal je jednou z mála věcí, které Italové berou smrtelně vážně. "Fanoušci by za svůj klub položili život," tvrdí Češi, kteří poznali život v italské lize. Vycpálek po válce, Skuhravý po revoluci, pak taky Kubík, Nedvěd, Řepka, Jankulovski, Poborský, Koloušek, nyní Ujfaluši a další. Rozsáhlá je česká fotbalová stopa v horké Itálii.

Pavel Nedvěd - Pavel Nedvěd. | foto: Reuters

"Když vyhráváš, jsi pro lidi bůh," připomíná Pavel Nedvěd, nejslavnější český fotbalista, který kdy v Serii A hrál.

Být fotbalistou v Itálii, to není "dolce vita". Přináší to hodně peněz, popularitu i různá privilegia. Ale platit je třeba přísnou životosprávou, potřebou sebekontroly, tvrdou dřinou a vědomím, že za každou chybu se platí.

Fotbalová hvězda je na tom v Itálii lépe než většina herců. A to je co říct. Ševčenko, Totti, Nedvěd či Maldini se obrovskou popularitou rovnají lidem, jako je zpěvák Eros Ramazzotti nebo herečka Ornella Mutiová.

"Jít s manželkou do města na kafe? Nemožné," tvrdí Nedvěd. Párkrát se odvážil, ale než stačil poprvé usrknout, už ho dav ctitelů donutil zmizet.

I v malém městě má špičkový ligový hráč výsadní postavení, ovšem na rozdíl od umělců je jeho pozice méně pevná – stačí jedna nepovedená sezona a je po slávě.

"Člověk se možná musí narodit pro to, aby k Itálii přilnul," říká obránce Marek Jankulovski.

Sám hrál za Neapol, Udine a od nové sezony patří AC Milán. Vypracoval se – a přilnul. Dlouhé černé vlasy sčesané dozadu, sluneční brýle, exkluzivní móda, desítky párů bot, italská gesta při hře, italský akcent v češtině.

Obvykle je potřeba být trochu komediant, aby fotbalista zapadl do italské mentality.

Jako první z českých hráčů se v italské lize prosadil Čestmír Vycpálek, bývalý útočník Slavie, muž-diplomat. Za Juventus nejprve po válce hrál a v 70. letech jej dovedl jako trenér ke dvěma titulům a do finále Poháru mistrů.

Jeho synovec Zdeněk Zeman pak trénoval Foggii, Lazio nebo AS Řím, proslul hrou na tři útočníky a kontroverzními výroky proti dopingu.

V 90. letech Česko proslavil útočník Tomáš Skuhravý, jenž zazářil na mistrovství světa v Itálii a posléze se stal nejlepším střelcem v klubových dějinách FC Janov.

A naposledy Pavel Nedvěd, srdce současného Juventusu Turín. Předloni získal Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy. Spousta českých fotbalistů ho považuje za klasický příklad, jak se prosadit v Itálii.

Manažer Lazia Řím, které nadějného záložníka koupilo v roce 1996, kdysi obdivně vyprávěl: "Nedvěd? Bravo! Ten je první na tréninku a poslední odchází. Dává do hry všechno: srdce, nohy, hlavu. Má talent, ale je to i poctivý dříč a tahoun. A i když často fauluje, lidé mu odpustí."

Nedvěd je příkladem člověka, který žije pro fotbal a rodinu – a to Italové oceňují ze všeho nejvíc.

Ne každá liga sedí Čechům

Německo? Ideální. Španělsko? Radši ne. Vedle Itálie jsou další ligy, kde mají čeští fotbalisté dveře otevřené, jinde zatím neprorazili.

Německo
Tady se tradičně usazuje nejvíc českých fotbalistů. Hráči to mají domů přes kopec, což jim vyhovuje. Téměř nikomu nedělalo potíže sžít se s německými buldoky, snad s výjimkou křehkých typů Frýdka či Heinze. A když někdo ukázal střelecké vlohy (Kuka) nebo přirozený talent (Rosický), měl u fanoušků vyhráno.

Anglie
Byť to vypadá překvapivě, dobrou pověst českého fotbalu založili počátkem 90. let minulého století brankáři. Především působení Luďka Mikloška ve West Hamu. Když přišel, uměl anglicky jen pozdravit, ale protloukl se. V jeho stopách jdou další, zvláště ti v Liverpoolu, kteří začali výhrou v Poháru UEFA (Šmicer a Berger), nyní v Lize mistrů (Šmicer a Baroš). Anglie je pro odolné chlapíky s vítěznou náturou, typické samorosty.

Španělsko
Kouba své angažmá proseděl na lavičce, Hapal promarodil a ani Bejbl neudělal žádnou slávu. Tím vznikla bariéra. Navíc Španělsko se zaměřuje na balkánskou krev a jihoamerické fotbalisty. Šanci prosadit se má jedině absolutní česká špička. Začne to Rosický?

Francie
Vízek, Kubík, Jarolím, Šmicer nebo Slovák Moravčík. Samí dribléři. Kdo má dobrou techniku a romantickou duši, hned ví, kam se hodí.

Rusko
Hit posledních let, země novodobých fotbalových zlatokopů, kteří nemají obavy z pověstí o mafiánském prostředí. Kdo myslí v první řadě na dobrý výdělek, musí momentálně na Východ. Odpůrci ruského směru vidí na prvním místě sportovní růst.

Deset rad, jak uspět v Itálii

1. Mluvit. Dokud se český hráč nenaučí italsky, cítí se odříznutý, na hřišti nerozumí. Ale tak je to v každé zemi. Italština není složitý jazyk, navíc Italové jsou tolerantní.

2. Pracovat. Italové oceňují, když cizí fotbalista maká. Sami jsou spíš pohodlnější.

3. Nepodlehnout. Pro českého hráče musí být obtížné zvyknout si na neustálý silný tlak trenéra, klubu, novinářů i diváků. Fotbal je národní vášeň. Od nedělního večera do úterního se mluví o tom, co, jak a proč bylo – a od středy, co, jak a proč bude. Neexistuje oddech.

4. Poslouchat. Podřídit se přísné fotbalové strategii, kterou je Itálie proslulá, vyžaduje sebekontrolu. Kdo si stěžuje, má smůlu.

5. Udržet si soukromí. Popularity a výdělky přinášejí pozornost médií. Je lepší mluvit zdrženlivě než rozdávat srdce na dlani. A na ulici totéž: na nové cizince se snaží nalepit kamarádíčkové. Pozor na ně!

6. Usadit se a najít přátele. Pár týdnů se v hotelu vydržet dá, ale pak je třeba najít stálou adresu. Obvykle ve vilové čtvrti za městem. Když se najdou kamarádi, kteří pomůžou, zařídí a poradí, vše jde líp.

7. Být slušný k fanouškům. Lidé ocení, když se mezi nimi hráč po tréninku zastaví, vstřícně poklábosí a rozdá autogramy. Při krizi si to pak fanoušci pamatují – a rozkopou auto jiným.

8. Nedělat skandály. Italský sportovní tisk i fanoušci jsou obvykle tolerantní. Heslo zní: Žít a nechat žít. Pokud špatnou životosprávou trpí výkony, je kritika nemilosrdná. Například opilství se v Itálii považuje za vážný přestupek.

9. Nefrajeřit. Přehnaně nafoukané a nabubřelé chování se neodpouští. Zvlášť ne cizincům.

10. Nemluvit o politice. Nevyplácí se to. Fotbal je jednou z mála věcí, jež Italy spojují.