„Nosíš nám štěstí. Tak koukej doma a v práci nahlásit, že příště jedeš s náma na Duklu. Bez debat!“ říká mi stále usměvavý masér budějovických fotbalistů Jiří Rotbauer, když autobus v sobotu v noci zastavuje na dálnici a všichni se jdou najíst. Odpoledne Dynamo vyhrálo v první fotbalové lize na stadionu posledního Hradce Králové 3:2 a na jih se celý tým vrací v dobré náladě.
Já jsem byl u toho. Už od začátku, když se v pátek odjíždělo od stadinu na Střeleckém ostrově. A protože se zásadně mezi sportovci vítězné rituály nemění, není vyloučené, že se do Prahy na Duklu budu muset jet také podívat.
Ticho jak v kostele
Kluci se ještě rozcvičují, následuje rychlá sprcha a v černobílých teplákovkách s logem Dynama jeden po druhém nasedají před půl čtvrtou do přistaveného autobusu. Ten nejde přehlédnout, také na něm najdete velký znak klubu.
Jsme všichni. Soukám se za trenéra brankářů Pavola Švantnera, který sedí v čele. „Radši si sedni dál, já si pak sedačku položím, tak abych tě nezamáčkl,“ usmívá se bývalý brankář. Vyrážíme do Hradce Králové. Jen tři čtvrtě hodiny trvá, než se autobus prodere skrz zacpané město. Za Borkem už se jede dobře.
Hodně mě překvapuje nálada v autobuse. Každý z hráčů má svoje místo, bez devíti centimetrů dvoumetrový Roman Lengyel zabírá skoro celou zadní lavici. Hráči si zpočátku mezi sebou povídají, ale za chvíli byste skoro slyšeli v jedoucím autobuse spadnout špendlík. Ticho. Na řadu přicházejí tablety, chytré telefony, laptopy a sluchátka. „To je snad poprvý, co nechtěli pustit žádný film,“ říká Švantner, který má při každém výjezdu na starosti jednak obsluhu autobusového videa, ale i mnohem důležitější věc:počítání pasažérů po každé zastávce.
„Ty sis jako myslel, že vytáhneme kytaru a budeme klukům hrát Stánky?“ dělá si ze mě srandu kustod a veselá duše týmu Radek Procházka mladší. Až takhle daleko jsem si venkovní výjezdy fotbalistů sice nepředstavoval, ale takové ticho jsem opravdu nečekal.
„Když jsme jezdili ven, tak to byly hlavně videokazety, že jo. Vybral se film a jeli jsme. Je pravda, že občas vzadu hráli i karty. Naše výjezdy byly jiný, protože tehdy nebyly počítače a tablety, tak jsme se bavili spolu,“ doplňuje kustoda Procházku současný manažer Dynama Martin Vozábal.
Další zácpa na nás čeká v Praze. Do Hradce Králové přijíždíme pár minut po půl osmé. Autobus po čtyřhodinové cestě zastavuje přímo na hlavním náměstí u barokního třípatrového hotelu, který býval jezuitskou kolejí.
Jdeme se všichni ubytovat, hráči bydlí po dvou. Za deset minut se už všichni zase scházíme na večeři. Po dlouhé cestě přichází vhod. Nad talířem vývaru a vepřového plátku s brambory a listovým špenátem zase nikdo ani nedutá.
„Tak hoši, v deset ať jste všichni na hotelu, jasný?“ upozorňuje ke konci večeře svěřence trenér týmu Luboš Urban. „Jako ráno, jo?“ zeptá se kouče jeden z mladíků se smíchem. Odpovědí mu je jen ledabylé mávnutí rukou a zase úsměv. „Jasně, v osm patnáct je snídaně,“ upřesňuje Urban. Ještě do sebe dostaneme sladký dezert a rozcházíme se na pokoje.
V bagu jde o čest
Fotbalisté jsou vzorní, všichni jsou druhý den ráno nastoupení v jídelně přesně podle instrukcí hlavního trenéra. K snídani jsou klasické švédské stoly.
Následuje zase krátký odpočinek. Před půl jedenáctou jdeme ven. Zamíříme z náměstí do nedalekých Jiráskových sadů, kde se hráči trochu proběhnou a rozkopou při svém oblíbeném bagu.
Všechno se ale o pár minut musí posunout. Masér, kterému v týmu neřekne nikdo jinak než Voháňka, se hecuje s Martinem Vozábalem. „O co, že odtud netrefíš opěradlo lavičky,“ říká Rotbauer Vozábalovi.
Ten se na něj jen tak ušklíbne a kopne do balonu. Na první pokus proletí skrz lavičku dál do parku. Napodruhé se odrazí do výšky a skončí v jednom z okrasných stromů. Pár pokusů, jak ho dostat dolů, ztroskotává. „Vlez mi na záda,“ hlásí masér na navrátilce Jiřího Kladrubského. Ten mu leze na ramena a míč shazuje dolů. Na řadě už tedy může být bago. Jednu partu tvoří mazáci týmu, druhou pak mladíci. A hraje se o hodně, o čest.
„Ten, kdo prohraje, zůstane v kruhu nejdelší dobu, pak přeje zbytku týmu dobrou chuť k obědu,“ vysvětluje pravidla fotbalového baga mluvčí týmu Aleš Strouha, když míříme ze sadů zpět na hotel.
V půl jedné se k obědu servíruje kuřecí plátek s těstovinami nebo rýží, každý si může vybrat. Ještě předtím, než se začne jíst, se zvedá s ťukotem o skleničku útočník Zdeněk Linhart. „Protože jsem prohrál, tak chci všem popřát dobrou chuť a hlavně, ať dneska vyhrajeme,“ hlásí Linhart na celou jídelnu. Až potom začínáme všichni jíst.
„Hoši, sraz na poradu je ve tři v salonku ve druhém patře. Do tý doby nechci nikoho vidět,“ odchází s úsměvem od stolu Luboš Urban.
Další chvíle na odpočinek a u některých přichází na řadu i krátký spánek před utkáním. Je hezky, já se jdu projít po městě.
Tradiční káva a zákusek
Hlavní trenér spolu s Martinem Vozábalem už sice mají představu o tom, v jaké sestavě naskočí a kdo má na hřišti jaký úkol. Tradiční předzápasová porada je však přesto nutná.
„Program je na venkovních zápasech vždycky stejný. Podobné to máme ale, i když hrajeme doma, kluci také chodí na společné obědy,“ popisuje mluvčí Aleš Strouha a ihned dodává, že už teď musí tým vyhrát pro zlepšení nálady.
Na první pohled ale nějakou nepohodu na hráčích nevidím. „Kdybychom tady prohráli, tak by to bylo hodně zlé,“ konstatuje Strouha.
Před odpolední půlhodinovou poradou se musí stihnout ještě další věc. Tradice je tradice. Kluci si jako vždy dávají zákusky s kávou a v malých hloučcích mezi sebou debatují. Slyším i smích.
„Něco si tady vyfoť, a pak musíš ven. Probíráme tajné věci,“ říká mi jasně Urban a připravuje si tabuli s pokyny. Zavřu dveře a čekáme, až před hotel přijede autobus.
Stadion je kousek. Pod lízátka, jak se tamnímu svatostánku říká, přijíždíme po půl čtvrté. Hned jak si hráči vybalí věci v šatně, zamíří na trávník. Proč, to mi zase vysvětlí Aleš Strouha. „Musí si zkontrolovat trávu, aby věděli, jaké si mají vzít kopačky,“ říká mluvčí Dynama. Úplná alchymie, říkám si v duchu.
Čas před začátkem utkání v 17 hodin se rychle krátí. Zbývá se jen převléct, masér prohřeje hráčům svaly a kluci mohou jít na předzápasovou rozcvičku.
Stadion v Hradci Králové, který se tamním fandům moc nelíbí kvůli příliš vzdáleným a zastaralým tribunám od hřiště, se plní pomalu. Je krásné babí léto, navíc hraje poslední tým se čtrnáctým.
Sázka na Kladrubského
Je přesně 17 hodin a úvodní výkop zápasu je tu. Od samého začátku nasazuje Urban s Vozábalem do utkání Jiřího Kladrubského, který se vrátil po zranění. Operované koleno drží a bývalý hráč Sparty Praha si vede víc než dobře. „Trošku jsme tím Hradec překvapili, že bude hrát hned od začátku. Pozičně je to výborný hráč, zkušenost je prostě vidět,“ nešetří Urban později chválou.
„Byli jsme domluvení, že po půlce se dohodneme co a jak. Já jsem si také natáhl sval, už od sedmdesáté minuty jsem toho měl dost, hlásil jsem se o střídání. Ale Vozi (Martin Vozábal) na mě křičel, že to vydržím,“ usmívá se Kladrubský.
Konec, Dynamo vyhrálo v Hradci 3:2. Rychle zapínám foťák a běžím do šatny na vítězný pokřik. Ten nevede nikdo jiný než duo bavičů Rotbauer s Procházkou.
Řidič autobusu už couvá k šatnám, hráči se sprchují a za několik minut se může jet zpátky do Budějovic. Tentokrát televize jde, Švantner hráčům naordinoval seriál z fotbalového prostředí Okresní přebor. Občas se někdo v autobuse po cestě na dálnici zasměje, ale únava stejně nakonec vyhraje. A je zase ticho.
Ty sis jako myslel, že vytáhneme kytaru a budeme klukům hrát Stánky?
