V Mohelnici vám nic nechybí?
Je to příjemná práce v příjemné atmosféře, výsledky se nám zatím daří. Je tam kolektiv fotbalových nadšenců, takové fotbalové město.
Na jaře jste doma ještě neprohráli. Hrajete teď v laufu?
Máme mladé mužstvo, které si na soutěž zvykalo. Teď jsem říkal, že už se musíme představit jinak; zaměřili jsme se na disciplínu, která se nám daří a na podzim chyběla. Proto ty výsledky a hlavně proto ty výkony. Tým se sehrál.
Trénujete i syny olomouckých legend Martina Kotůlka a Pavla Hapala. Potatili se?
Oba jsou pracovití, mají pro mužstvo přínos. Lukáš Hapal hraje v útoku, daří se mu. Potřeboval by zlepšit finální část, ale dobře se s ním trénuje. To samé platí o Martinu Kotůlkovi, takže oba jsou příslibem. Doufám, že ještě neřekli ve fotbale poslední slovo.
Mohou jít ve šlépějích otců?
Každá soutěž je o level výš, oni se o tom přesvědčili, když jsme postoupili z divize do Moravskoslezské ligy. Mančafty jsou mnohem kvalitnější a to platí také o druhé lize. Záleží na nich. Jak jsem říkal: oba jsou pracovití, perfektně trénují. Doufám, že půjdou nahoru a že si ještě vyšší soutěž mohou zahrát.
Roman SedláčekNarozen: 12. února 1963 |
Rodiče o jejich výkonech pravidelně informujete?
Jo, s Pavlem jsme sousedi, tak o tom diskutujeme hodně. Jezdí i na zápasy. Martin už míň, protože má méně času. Ale samozřejmě to nechávají na mně. Jsou to bývalí fotbalisti, moji spoluhráči, a dobře ví, že rodiče se do toho plést nemají. Oni taky trénují a také si do toho nenechají kecat. Prohodíme pár slov, ale ne na téma: „Kluk by měl hrát, proč nehraje?“ Je to spíš o tom, jak jsme hráli a proč jsme nevyhráli, ale do kluků mi nemluví.
Navíc sám jako bývalý skvělý útočník máte zejména mladému Hapalovi co říct.
On je spíš typologicky podobný Pavlovi – trošku rychlejší, Pavel byl víc techničtější. Když jsme ho kupovali z Holice, tak jsme hodně sázeli na jeho pracovitost. A vyplácí se i s Martinem. Věřím, že Lukáš bude dávat góly, protože se do zakončení cpe a hraje úplně jinak než na podzim. Půjde nahoru.
Oba jsou už hráči Mohelnice?
Ano, my jsme oba koupili.
Učit se mohou i od nestárnoucího nezmara Michala Kováře, který se ve 42 vrátil o víkendu na hřiště po zranění. Jak je na tom?
Míša k nám přišel v létě a vinou zranění neodehrál ani jeden zápas. Na podzim byl na operaci s kolenem, teď si v přípravě zlomil ruku. Naskakuje do toho, ještě má s rukou nějaký problém, protože musí hrát s ortézou. Čekáme na jeho zkušenost. Už se Slováckem, kdy poprvé nastoupil na patnáct minut, si tým dirigoval a výsledek jsme si pohlídali. Určitě nám má co říct.
Počítáte s ním na stopera, nebo ho budete honit spíš na defenzivním záložníkovi?
Hlavně musí být zdravý. Ale určitě s ním počítám spíš na štítového záložníka, protože o obranu se můžeme opřít, máme dva vynikající stopery. Je pro nás důležitý hráč díky zkušenostem a dirigentským schopnostem. Jsme rádi, že se uzdravil.
A už jste se bavili, zda přidá i další sezonu, když bude fit?
Ještě jsme se o tom nebavili, ale samozřejmě budeme. Nejdřív se musíme zachránit, pak můžeme něco plánovat. Ještě nám nějaké body chybí. Věřím, že mužstvo má na to, aby za chvíli z pásma sestupu vypadlo, a pak se budeme s našimi hráči, kterých máme hodně, bavit.
Nenarážíte v Mohelnici na materiální nedostatky?
Já klukům vždy říkám: Prošel jsem hodně kluby, ale musím smeknout před lidmi v Mohelnici jako David Crha, Jirka Rousek či Jirka Srdýnko, kteří to zabezpečují, dávají do toho svoje finance a shání peníze. Mají vynikající spolupráci s městem, které se o fotbal stará. Klub je opravdu zabezpečený. Hráčům říkám, aby si toho vážili, protože takových klubů na naší úrovni není moc.
Naopak jako sigmáka vás musí trápit stav fotbalu v Olomouci...
... no hodně.
Co říkáte na to, že Sigma znovu po návratu do ligy hraje jen o záchranu?
Věříte jí, že se ještě z pásma ponoru vydrápe?
Vůbec mě to netěší, jsem z toho špatný. Druhá liga není pro diváka atraktivní, první liga je svátek. Nedokážu si představit, že tady zase nebudeme chodit na ligu. Věřím, že kluci – hlavně ti kluci – se zmobilizují, protože když vidím jejich výkony... Zbývají čtyři zápasy a musí prostě makat. Jak říkal velký trenér Karel Brückner: Musí rozorat trávu. Jestli se dokážou zachránit, tak klobouk dolů. Naděje umírá poslední, takže věřím, že se zachráníme, protože by to byla pro Olomouc už taková tragédie. Dostali bychom se na úroveň Hradce, Českých Budějovic – jednou spadnete, pak postoupíte. Druhý sestup během dvou let by určitě nebyl příjemný. Doufám, že se kluci zvednou, že do toho dají opravdu srdce a hřiště rozorají.
Máte vysvětlení, proč olomoucký fotbal tak upadl, že je znovu na sestup, což už asi nebude náhoda?
Protože tam chodím trénovat mladé útočníky, tak mám za to, že se v minulosti stala chyba při nastavovaní nějaké filozofie výchovy hráčů. Šest sedm let zpátky hlavně za účinkování Zdeňka Psotky se bohužel zaspalo a teď se nám to vrací. Tam je někde začátek propadu.
Co konkrétně měl podle vás Zdeněk Psotka špatně nastavit?
Jde o systém mládeže. Podívejte se, koho jsme vychovávali: tady hráli Hapal, Látal, Ujfaluši, Kováč... To byli bombarďáci. Já pamatuji, když začínali. Dneska vychováme šikovné fotbalisty, ale nejsou to kluci odolní, bohužel. A to nám chybí. Když jsem se díval na Mladou Boleslav a toho Čmovše, jak tam naše hráče sestřeloval, tak prostě takový hráč chybí, ať chcete nebo ne.
A tohle jde nastavit ve výchově fotbalisty? Není to spíš především otázka povahy hráče?
Určitě jde takové hráče vychovat. Znovu opakuji: takové hráče jsme vychovali – Ujfalušiho, Kováče, Kotůlka... Najednou se už nevychovávají, tak máme problém. Udělala se nějaká filozofie, překopala se mládež a jsme tam, kde jsme. Jako Olomoučákovi mi to není příjemné. A zvlášť nám bývalým hráčům.
Roman Sedláček (vpravo) už hraje jen za legendy Sigmy, jako trenér zkušenosti předává v Mohelnici.
Jestli tomu správně rozumím, tak systém výchovy hráče v Sigmě klade větší – tedy až moc velký – důraz na techniku na úkor síly, agresivity?
Tak. Nebo to tak aspoň vidím já, že se to předělalo spíš na fotbalovost na úkor agresivity a přímočarého fotbalu, který jsme tady vždycky hrávali. Zdá se mi, že se zaspala doba, a teď se to bude horko těžko napravovat.
Moderní fotbal je o skloubení techniky, agresivity a dynamiky. A to je náročný mix...
... jasně, je to těžké, ale dá se to skloubit. Když tam chodím trénovat kluky, vidím, že jich je spousta šikovných, ale musí se prostě s nimi pracovat. Potenciál tam je. Třeba Yunis, Chorý a tito siloví, rychlí hráči mají budoucnost. Dá se to, ale soutěž se musí zachránit.
Jakuba Yunise jste vedl na podzim v Mohelnici. Sigmě jste ho doporučil?
Kuba Yunis je velice nadějný útočník, proto ho Sigma koupila. Je to jeden z talentů. Hráč musí dostat důvěru, aby vám ji splatil. To samé Choras. Jsou to mladí kluci, ale těžko se s nimi hraje o záchranu. Musí mít kolem sebe Ordoše, zkušené hráče, o které se mohou opřít. Je pro ně ohromně těžké hrát o záchranu. Jsou pod tlakem a nejsou ještě dost odolní, aby to zvládali. Ale je to cesta, jak takové hráče vychovávat, protože oba jsou důrazní a mají budoucnost.
Sigma má v první lize druhý nejslabší útok, ale obávat se o něj z dlouhodobé perspektivy nemusí?
Má kam sáhnout. To říkám i mládežnickým trenérům, je radost s těmi kluky pracovat. Teď jsem byl s patnáctiletými hráči a je nádhera s nimi dělat. Trénují poctivě, mají sílu, všechno. Ale musí se někam posouvat. Jenže někdy upadají. Je to škoda pro olomoucký fotbal. Ale materiálu je tady dost.
Vás trénování na této úrovni plně naplňuje, nebo pomýšlíte i na prvoligovou scénu?
Ne, nepomýšlím, protože dneska je mladých trenérů na profesionální úrovni, kteří mají ambice, dost. Zatím můžu skloubit Sigmu a Mohelnici, tato práce mě neskutečně baví. Především to, že cítím, že tyhle mladé hráče fotbal ohromně baví, že jim prostě můžu něco předat.
Jako záskok jste dělal před čtyřmi lety v Sigmě asistenta trenéru Chromému u áčka pro zápas na Baníku. To vás nepohltilo?
Ne, to mě určitě nepohltilo. Když vidím, pod jakým jsou tlakem a stresem mí bývalí spoluhráči Radek Látal, Pavel Hapal, Olda Machala... Když nemáte výsledky, jste špatnej. A to nechci prožívat. Já mám svoji ženu, své živobytí. Fotbal sice není můj koníček, živí mě, ale dělám to opravdu s radostí. Nechci být v lize v tlaku. Prostě to není má parketa, ani neplánuju, že bych se do budoucna v lize někde objevil.
Vědí vůbec vaši svěřenci, že je trénuje hráč, který kopal bundesligu za Hansu Rostock a zahrál si i proti Barceloně?
Bavíme se o fotbale každý den, rozebíráme to. I s kamarády na kafíčku. Fotbal je už někde jinde – je rychlejší, agresivnější. Dneska skončíte kariéru a zítra už vás nikdo nezná. Je to těžké. My se o tom můžeme bavit, fandit, protože nechceme, aby Sigma spadla, ale aby hrála dobrý fotbal. Jenže to nemůžeme moc ovlivnit.
Ovlivnit jste mohl svou hráčskou kariéru. Splnil jste si v ní vše, co jste chtěl?
Jo, splnil jsem si všechno – hrál jsem ligu, odehrál pět zápasů za reprezentaci. Na to, že jsem kluk z vesnice někde od Brna, se mi splnil sen. Každá kariéra může být lepší, ale vzpomínám strašně rád, jak jsem byl v partě ve vynikajícím mančaftu. A to je pro hráče vždy nejdůležitější, aby se v týmu cítil dobře.
A váš nejsilnější zážitek?
Pět zápasů za nároďák, reprezentace je pro fotbalistu to největší, co může být. Ale největší zážitek byl, když jsme hráli Ligu mistrů, tenkrát ještě Pohár mistrů evropských zemí, s Rostockem proti Barceloně. Na Camp Nou jsme sice prohráli 0:3, ale doma je porazili 1:0. Já vždy říkám, že jsme s Oldou Machalou jediní hráči, kteří porazili Barcelonu. Je to sranda, ale na takový zážitek jako hráč nikdy nezapomenete.
Věřím, navíc tehdy Barcelonu trénovala letos zesnulá legenda Johan Cruyff...
Ano, ještě tam hráli Guardiola, Stoičkov. Tenkrát Pohár mistrů evropských zemí vyhráli. Bylo to velké mužstvo. Člověk už může jenom vzpomínat.
A chystat mančaft na víkendový šlágr v Otrokovicích...
Pozor, to je také nováček, má stejně bodů jako my, důležitý zápas! Věřím, že k tomu kluci přistoupí stejně jako celé jaro a máme šanci na body.
