„Když jsem do Izraele odcházel, všichni mě od toho zrazovali. A teď se nám vůbec nechtělo zpátky, manželka a děti to málem oplakali,“ řekl bývalý gólman Slovanu Liberec. Teď se připravuje s libereckou juniorkou, jeho návrat k Nise se však nechystá.
Proč jste v Izraeli nečekaně skončil?
V prosinci jsem marodil a čtyři víkendy jsem byl mimo hru. Pak jsem odchytal pohárové utkání, ale znovu jsem se lehce zranil. No a když jsem se uzdravil, na návrat do branky jsem čekal marně. Nevěděl jsem, co se děje, ale pak za mnou přišli, že klub bude hrát o udržení a nechce riskovat moje další zranění.
Překvapilo vás to?
Na jednu stranu ano. Ale za vším bylo podle mě nedorozumění s trenérem brankářů. Bývalý trenér gólmanů po minulé sezoně spolu s hlavním koučem odešel a nahradil ho nový, se kterým jsme si od začátku nesedli.
Proč?
Hlavní problém byl podle mě v tom, že on sám nikdy nechytal, a tak neměl zkušenosti. Nevěděl, jak se brankář cítí před zápasem a po něm. V tréninkových věcech jsme spolu proto trochu bojovali. Musím říct, že to byl první trenér, se kterým jsem kdy měl nějaké problémy. Nakonec jsem kvůli tomu už ani neměl chuť do fotbalu a konec pro mě byl vysvobozením.
Jak to proběhlo?
Domluvili jsme se v klidu, klobouk dolů před klubem. Měl jsem smlouvu do konce sezony a oni mě bez problémů vyplatili a rozloučili jsme se podáním ruky. Dokonce jsem vyrozuměl, že bych se tam třeba v létě mohl vrátit. Každopádně kdyby mi někdo zavolal, abych tam šel znovu, s radostí bych tu nabídku přijal.
Přitom jste do Izraele odcházel jako do země, kde hrozí i bezpečnostní rizika.
Přesně tak. Všichni mi říkali, ať tam nechodím. Teď tam mám spoustu kamarádů a na život v Haifě nemůžu říct jediné špatné slovo. Moji malí synové si zamilovali písek, věčně jsme byli u moře. Byla velká výhoda, že devadesát procent Izraelců mluví anglicky a jsou velmi přátelští.
A po fotbalové stránce?
Byla to pro mě úplně nová zkušenost. Zatímco v Liberci jsme hráli pořád o špici tabulky, tam přišel boj o záchranu. V minulém roce jsme se zachránili až v posledním kole, byly to velké nervy, ale my jsme ten tlak nakonec zvládli. Hráli jsme na novém stadionu pro třicet tisíc diváků, atmosféra na zápasech byla velice dobrá. Byl jsem až překvapený, jak dobré zázemí má většina klubů. Je to i tím, že před dvěma lety tam bylo mistrovství Evropy jedenadvacítek a stadiony jsou zrekonstruované. Samozřejmě v izraelské lize hrají prim Maccabi Tel Aviv a Beerševa, ty jsou jako u nás Sparta a Plzeň. A pak je zbytek ligy, který se je snaží honit.
Byl jste celý rok a půl brankářskou jedničkou?
Až na těch posledních sedm zápasů, kdy jsem byl zraněný, jsem odchytal všechno. Dohromady to bylo nějakých 45 zápasů, podobně jako předtím v Liberci. Celkově jsem byl v Izraeli spokojený se životem i s fotbalem.
Byl pro vás velký šok vrátit se do české zimy?
Docela jo. V Izraeli je krásná zima. Pořád sluníčko, člověk má dobrou náladu. Odjížděli jsme a bylo dvacet stupňů. Další den jsem se v Liberci hlásil ráno na trénink a kouřilo se mi od pusy. Ale i Liberec má svoje kouzlo, dětem jsme slíbili sáňkování.
Trénujete s libereckou juniorkou. Chystáte snad návrat do Liberce?
Nad mojí budoucností je zatím velký otazník. Jsem rád, že mi tady Liberec umožnil trénovat. Já jsem teď volný hráč a můžu přestoupit i tam, kde je přestupové okno už zavřené. Jsem na telefonu a věřím, že se nějaká nabídka objeví a během příštích dnů někam přestoupím.
Jakou máte představu?
Po izraelské zkušenosti jsem otevřený všemu. Jsem v nějakém kontaktu, ale nechci to předem komentovat. Ale zase to asi bude zahraničí.
Zajímal jste se v Izraeli i o Liberec?
Sledoval jsem poctivě každý zápas. Byl jsem hodně v kontaktu s Michaelem Rabušicem a Davidem Pavelkou. Navíc Liberečtí v srpnu přijeli do Izraele na Evropskou ligu, takže jsem všechny viděl naživo. I když teď začali na Dukle špatně, v sobotu je čeká derby s Jabloncem a to bude pro všechny velké pozdvižení. Věřím, že se Slovan vrátí na vítěznou vlnu a bude zase bojovat o nejvyšší příčky.
