Zvyká si, že místo desetitisícových davů jeho tým podporuje hrstka věrných. Po dlouhých letech také poznává, jaké to je pravidelně usínat ve vlastní posteli a z Drnovic, kde bydlí, vyrážet téměř denně za prací.
A hlavně se učí trpělivosti.
Místo ligových hvězd vede kouč František Komňacký fotbalisty, kteří chodí na tréninky po práci. „Učím se respektovat, že někdy musíme začít až pozdě k večeru. Nebo že nedorazí zdaleka všichni hráči,“ vypráví zkušený odborník. „Ale do ligy a velkého fotbalu už se nehrnu. To by musela být opravdu bomba, které by se nedalo odolat.“
František Komňacký● Rodák z Dražůvek na Hodonínsku oslaví 15. listopadu 64. narozeniny. Nyní žije v Drnovicích u Vyškova, kde na pomezí 80. a 90. let nakoukl do velkého fotbalu. Tehdy tam působil jako asistent trenéra. |
Do bohatého výčtu úspěchů, mezi nimiž se blyští ligový triumf s Baníkem Ostrava, slovenský titul z Ružomberku či senzační postup Starého Města mezi ligovou elitu, by mohl přibýt další (byť méně zářivý).
S Hodonínem, kde 63letý Komňacký od léta působí, po devíti kolech vede divizi. „Na čele soutěže se nám líbí,“ usměje se trenérský gentleman. „Pro tým je to psychologická vzpruha, abychom pracovali dál. Nejde to ale tak rychle, jak bych si představoval.“
Na roli divizního kouče se vám tedy těžce zvyká?
Je to pro mě nové. Člověk je zvyklý častěji trénovat a pracovat ve větším komfortu. V divizi jsem ale před třiceti lety začínal v Drnovicích, takže se vracím v čase zpátky. Podobné prostředí jsem už znal, není to pro mě šok. Na druhou stranu se snažím dělat tréninky poctivě a chci, aby měly nějakou úroveň. V týmu je spousta mladých hráčů a rád bych, aby fotbalově rostli.
S fotbalem už netrávíte celé dny. Naučil jste se, jak naložit s volným časem?
(směje se) Jako penzista mám trošku jiné priority než člověk v produktivním věku, který by měl před tréninkem vydělávat peníze. To u mě jako důchodce nehrozí. Mám dost aktivit – rodinu, záliby, jako je tenis nebo ryby. Nenudil jsem se, i když jsem netrénoval vůbec. Teď se ale snažím víc čas spravedlivě rozdělit mezi záliby, rodinu a fotbal. A musím říct, že i když má práce úskalí, baví mě to.
V dovednostech ligových a divizních hráčů jsou markantní rozdíly. Vyžadujete v Hodoníně alespoň stejnou taktiku jako v lize?
V určité míře ano. Chlapci jsou v divizi, to je výsledek jejich schopností. I proto musím dávat trochu jiné úkoly. Víte, celkově se trenér příliš nemění. Člověk má fotbalovou filozofii, která zůstává stejná, ať už jste v Ostravě, Jablonci nebo Hodoníně. A pokaždé ji chcete dostat do hry.
A teď se vám to daří?
Úroveň kádru a „interpretů“ rozhoduje o výsledném projevu. Někdy se to daří méně, to je jasné. Na druhou stranu, tréninky dělám stejné jako u prvoligových mužstev, kvalita samotného procesu je ale nižší. Důležité ale je, aby se hráči zdokonalovali nejen tak, že budou rychleji běhat, ale ať se zlepšují i ve fotbalovém myšlení, v taktice. Chci hlavně mladé naučit, aby o hře přemýšleli. Nebo o tom, jak se uplatnit na hřišti. Chci také, aby šli do zápasu s určitým taktickým plánem. Rádi bychom, aby se Hodonín prezentoval hrou, která má hlavu a patu. S projevem ale zatím nejsem spokojený.
V divizi jste ale na čele. Trávíte stejně jako před ligovými zápasy hodiny u videa?
Video nepoužíváme jako tým, využívám ho sám s asistenty, kdy si vyhodnocujeme náš zápas. Poznatky potom předáváme hráčům. Člověk si na internetu prohlédne i ostatní divizní zápasy, kde zjistí, jak a v jakém rozestavení hraje soupeř. Na předzápasové přípravě hráčům vysvětlím, proti komu stojí, kdo je nebezpečný u standardek, kdo je tvůrce hry nebo naopak kde má soupeř slabiny. Snažím se, abychom byli na každý zápas i po teoretické stránce připravení.
Nezahltíte tím fotbalisty?
Hráčům nemůžete dát stovky pokynů, nejsou schopni si zapamatovat všechno. Je důležité vypíchnout dva nebo tři zásadní momenty a na ně se soustředit. Na druhou stranu mám v Hodoníně velkou pomoc v Tomáši Poláchovi (bývalý ligový hráč Slovácka či Zbrojovky – pozn. red.). Spoluhráče umí na hřišti usměrnit a ukočírovat je. Pro trenéra je to veliká výhoda, je moje prodloužená ruka. Tom dokáže pokyny, které dám před zápasem, realizovat na hřišti.
Stíháte ještě sledovat nejvyšší českou soutěž?
Pokud můžu, každý víkend sleduju zápasy. Už nejezdím po stadionech, mám teď svůj klub. Jsem ale v kontaktu s lidmi z prvoligového fotbalu. Máte zakódováno, že když jste se pohyboval ve vyšším fotbale a potom odejdete, nehodíte to všechno za hlavu. Pokud můžu, dívám se na televizi, vše sleduju a čtu.
Více asi pozorujete týmy jako Baník, Slovácko či Jablonec, kde jste všude dříve působil, že?
Ano, i po letech je sleduji mnohem podrobněji. Znáte zázemí, znáte lidi, znáte hráče, kteří tam působili nebo působí. Třeba u Slovácka jsem měl hroznou radost z jejich startu, který je vynesl až někam na druhé místo v tabulce. Na druhou stranu, provinční kluby takové série mívají, kdy udělají řadu dobrých výsledků a potom přijdou slabší. Na jejich výsledky jsem vždy zvědavý. Totéž platí o Jablonci, kde jsem prožil pět let. Sleduju, jak se Jablonec mění, jak zvyšuje ambice. I jim držím palec.
Jste takový typ, že koukáte na televizi a řeknete si: „Jó, to Slovácko jsem kdysi do ligy dovedl já!“
(směje se) Takhle možná budu uvažovat za deset let. Zatím takovou nostalgii necítím. Člověk ale má tendenci všechno bilancovat, to platí i ve fotbale. Slovácko, kterému pořád v duchu říkám Synot, prošlo vývojem a změnami. Postavil se nový stadion, přišli noví hráči. Tenkrát jsem takové možnosti neměl, zbudovali jsme základy trošku na koleně. V poloprofesionálních podmínkách jsme se dostávali do vyšších soutěží. Na to si člověk vzpomene, ale pro to člověk fotbal nedělá. Jde o vnitřní pocit, že jste cosi v životě udělal, práce se vám dařila a pomáhal jste něčemu, co má smysl.
To si určitě musíte vzpomenout i na angažmá v Ostravě, kde jste v roce 2004 slavil titul. Co říkáte na současné problémy Baníku?
Je mi z toho smutno. Ke klubu, kde vládla díky titulu ohromná euforie, máte srdečnější vztah. Baníku fandím, ať hraje dobře a má plné ochozy. Teď se z toho nic nedaří, hraje se jiný fotbal i vzhledem ke kvalitě kádru. Baník bohužel nemá na to, aby momentálně hrál důstojnější roli v lize, stává se z něho otloukánek. Není ale konec soutěže, hrozně bych si přál, aby se do Baníku vrátila euforie, kvalita a pohoda. Je to ale o ekonomice a lidech. Podle mě se klub nezlepší, dokud někdo nezaručí ekonomickou stabilitu.
A co vy? Vás by to zpátky do ligy netáhlo?
Víceméně jsem se vnitřně smířil, že jsem s nejvyšším fotbalem skončil. Je spousta mladých a ambiciózních trenérů, kteří mají více energie. Práci v Hodoníně beru jako splacení dluhu lidem, jako je pan Komárek (tamní známý podnikatel – pozn. red.), který mi hodně pomohl. Na vedení Hodonína si nemůžu stěžovat. Díky Moravským naftovým dolům máme jeden z nejvyšších rozpočtů v divizi. Přitom nejsme pod tlakem, že bychom museli postoupit. Takový cíl jsme nedostali, ale nebráníme se to mu.
