Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pohár. Slavný triumf hradeckých fotbalistů slaví dvacáté narozeniny

Hradecký tým s trofejí krátce po finálovém zápase Poháru ČMFS, který se hrál 14. června v Praze na Strahově. Horní řada zleva: asistent trenéra Karel Krejčík, Tomáš Urban, Daniel Kaplan, Jaroslav Vrábel, Daniel Mašek, masér Zdeněk Doiežal, Petr Pokorný, Marek Kincl, lékař Jan Michálek, vedoucí týmu Václav Kynos. Uprostřed zleva: Ivo Ulich, (v černém)), Aleš Hynek, Milan Ptáček. Dole zleva: Richard Jukl, Tomáš Poštulka, Stanislav Vahala a Pavel Černý. Zcela vpředu Michal Šparda. Chybějí trenér Petr Pálka a zraněný Karel Urbánek. | foto: Petr Přibík

14 2015
Když na začátku srpna roku 1994 fotbalisté Hradce Králové, tehdy účastníci nejvyšší soutěže, po svém prvním zápase Poháru Českomoravského svazu postoupili dál, nikdo nemohl tušit, že tím položili základ historického úspěchu. Hradec totiž tehdy na hřišti druholigového Uherského Hradiště remizoval 3:3, ale po penaltovém rozstřelu postoupil. Rozstřely mu poté v cestě za prvním a zatím posledním vítězstvím v domácí pohárové soutěži pomohly ještě dvakrát, naposledy v samotném finále.

Od chvíle, kdy se v Praze na Strahově hrálo, dnes uplyne přesně dvacet let, hrálo se 14. června 1995, soupeřem Hradce tehdy byla velmi ambiciózní Viktoria Žižkov, velký favorit. Zápas i po prodloužení skončil 0:0, penaltový rozstřel Hradec ovládl v poměru 3:1.

„Byl to zářný okamžik kariéry,“ připomíná si rád nejen finále, ale celou pohárovou cestu tehdejší kapitán hradeckého mužstva Richard Jukl. Nebyl zářným jen pro samotné hráče, ale i pro celý klub, vždyť to byl přesně po 35 letech od zatím jediného mistrovského titulu z roku 1960 druhý největší úspěch v historii klubu, na podobné od něj stále čeká.

Pohárový triumf Hradce v roce 1995

Cesta za trofejí
● 2. kolo: Uherské Hradiště – Hradec Králové 3:3, na pok. kopy 2:4 (branky Hradce: Holub, Jukl, Šmarda)
● 3. kolo: Znojmo – Hradec 0:1 (branka Hradce: Lokvenc)
● 4. kolo: Hradec – Slavia Praha 1:0 (branka Hradce: Šmarda z pok. kopu)
● Čtvrtfinále: Baník Ostrava – Hradec Králové 0:2 (branky Hradce: Jukl, Černý)
● Semifinále: Drnovice – Hradec 1:1, na pok. kopy 3:4 (branka Hradce: Urban)

Finálový zápas
● Viktoria Žižkov – Hradec Králové 0:0, na pok. kopy 1:3
(Bílkovu střelu Poštulka vyrazil - Šmarda 0:1, Trval Poštulku nepřekonal Černý 0:2, Kordule 1:2 - Juklovu střelu Pařízek vyrazil, Holota trefil tyč - Kaplan 1:3. (Hráno 14. června 1995 v Praze na Strahově).
Žižkov: Pařízek - Notin - Kordule, Gabriel - Petrouš, Poborský (66. Majoroš, 112. Kožlej), Bílek, Holota, Mlejnský - Jančula, Trval.
Hradec: Vahala (118. T. Poštulka), Urban - Vrábel, Urbánek (84. Ptáček) - Ulich, Hynek, Jukl, Šmarda Černý - Kincl, Mašek (90. Kaplan).

Kolem poloviny 90. let Hradec sice byl stálým účastníkem nejvyšší soutěže, ale většinou byla jeho hlavní starostí záchrana v ní. Nejinak tomu bylo i v sezoně 1994/95, na jejímž konci přišel slavný pohárový triumf, jenž mužstvu zajistil účast v tehdejším Poháru vítězů pohárů.

To už je ale trochu jiná kapitola. K ní se Hradec musel prokousat šesti zápasy včetně toho zmíněného hned na začátku. Přitom Hradec do ligové sezony vstoupil špatně, nedařilo se mu a vedení klubu vyměnilo trenéra. Týmu se ujal Petr Pálka, přivedl si několik hráčů a situace se začala obracet.

Mužstvo se na jaře vcelku snadno zachránilo a pak si užilo slavnou pohárovou chvíli. V dobývání trofeje mělo i potřebné štěstí, protože před finále mu penaltový rozstřel pomohl už v prvním zápase a pak v semifinále s Drnovicemi, navíc ve čtvrtfinále Hradec vyřadil Slavii gólem z pokutového kopu.

Při penaltových rozstřelech se Hradci skvěle osvědčil tehdy jen jednadvacetiletý brankář Tomáš Poštulka, jenž se ukázal jako skvělý penaltový specialista. Využívalo se to dokonce tak, že v semifinále a ve finále od začátku zápasu chytal o téměř patnáct let starší Stanislav Vahala a Poštulka šel na hřiště až těsně před jeho koncem. V rozstřelech pak chytal jednu penaltu za druhou.

Pod pohárovým úspěchem byla podepsána řada výborných fotbalistů, nechyběl mezi nimi například útočník Vratislav Lokvenc, jenž svým gólem vystřelil Hradci postup ze 3. kole ve Znojmě. Krátce nato však přestoupil do Sparty a finálového triumfu se nedočkal.

A ještě jedna zajímavost. K triumfu tým tehdy přivedl trenér Petr Pálka, jenomže do následující sezony a tím ani do pohárové Evropy ho už nevedl. Po sezoně se totiž Pálka dohadoval s tehdejším vedením klubu, který patřil českoamerickému lékaři Janu Vodovi na nové smlouvě, ale nedošlo k dohodě a Pálka po veleúspěšné sezoně skončil.

Jukl: Penalty? Věděli jsme, že je Poštulka vychytá

Richard Jukl

Dodnes si vzpomíná, kam přesně ránu ze značky pokutového kopu poslal a jak neslavně dopadl. 14. června 1995 šel Richard Jukl v penaltovém rozstřelu, který rozhodoval o držiteli Poháru ČMFS, kopat ve třetí sérii. Hradec tehdy vedl 2:1 a on mohl svému týmu trofej výrazně přiblížit. Jenomže jeho ránu brankář Viktorie Žižkov, tehdejšího finálového soupeře Hradce, vystihl a vyrazil.

„Kopl jsem to po své levé ruce stejně jako měsíc předtím v semifinále v Drnovicích. A Pařízek to věděl,“ vzpomíná Jukl, jenž ale nakonec nemusel litovat. Po něm kopající Holota totiž trefil jen tyčku a Juklův spoluhráč Kaplan následně nezaváhal. Hradec mohl slavit.

Vy jste ale penalty většinou s přehledem proměňoval?
My už tehdy vedli 2:1 a já končil třetí sérii, kdybych proměnil, už jsme to skoro měli. Možná proto už nebyla koncentrace taková a takhle to dopadlo.

Podržel vás i celý Hradec brankář Poštulka, který tehdy patřil při penaltách k obávaným brankářům.
On to prostě uměl, všimli jsme si toho už v lize. Vychytal nám semifinále s Drnovicemi, pak i finále. Jemu jsme věřili, věřili jsme, že když penalty přijdou, že nás podrží. Proto také chodil do branky těsně před nimi.

Ve finále jste neměl obavy, že krátce před vrcholem zaváháte?
To už ne. Byli jsme na to připravení, trénovali jsme to.

Nakonec se nedostalo ani na vašeho pátého střelce. Kdo jím měl být?
Nevím už přesně, ale asi Tomáš Urban, tak jsme to kopali i v semifinále v Drnovicích. Kopat jít nemusel, ale on by ji dal, napálil by to třeba levou šajtlí.

Že jste pohár vyhráli vy, bylo obrovským překvapením, které málokdo čekal. Jak jste to přijali vy?
My jsme si to užili až tak po čtvrtfinále, které jsme vyhráli v Ostravě. Pro nás to byla zvláštní sezona. Hodně špatně jsme ji začali a pohár nebyl tím hlavním. Pak přišel trenér Pálka, několik nových hráčů, udělala se skvělá parta, našláplo se to a dopadlo to skvěle. Poměrně brzy jsme se zachránili a pak jsme si jeli finále užít, chtěli jsme si pěkně a bezstarostně zahrát.

Už postupem ze semifinále jste pořádně překvapili. Všeobecně se čekalo, že si v něm se Žižkovem zahrají tehdy velmi ambiciózní Drnovice. Vy jste je ale vyřadili.
Nejen čekalo. V semifinále jsme kromě nich byli my s Příbramí a oni si nás pěkně nalosovali, aby se potkaly až ve finále.

Samotné finále nebylo příliš otevřené, bylo vidět, že hrála roli taktika.
Ono to dolehlo na každého. Viktorka jako favorit musela vyhrát, pro nás snad s výjimkou Tomáše Urbana to bylo něco úplně nového, první velké finále. Šancí opravdu moc nebylo, ale nějaké ano, já měl dvě solidní.

Ve finále jste nebyli favority, Viktoria Žižkov tehdy byla „milionářským“ klubem s velkými ambicemi. Jak jste se s tím vyrovnávali?
To musela spíš ona. Tenkrát byla nabitá skvělými hráči, věděli, že musejí vyhrát, a v samotném zápase bylo znát, že že jsou psychikou hodně svázaní.

A co vy? Neměli jste respekt z obávaného soupeře?
Respekt asi ano, ale to oni z nás také. Na konci února jsme je v prvním jarním kole u nás 2:1 porazili a nadšeni z nás ve finále moc nebyli. Ostatně v následující sezoně jsem se v Drnovicích sešel s Jozefem Majorošem, který předtím na Žižkově hrál, a ten mi potvrdil, že nás tehdy uznávali.

V základní části ani v prodloužení gól nepadl. Měli jste někdy chvíle, kdy vám bylo těžko?
Hlavně asi pět minut před koncem, kdy se zranil Karel Urbánek a s otřesem mozku musel ze hřiště. Tlak Viktorky byl tehdy dost velký, navíc Karel byl výborný hlavičkář, který nám hodně pomohl. Ale ustáli jsme to a prodloužení už bylo klidnější.
Dokonce si vzpomínám, že mi přišlo, že jsme na tom fyzicky lépe.

S čím jste do něj šli? Chtěli jste rozhodnout, nebo spíš vyčkávat?
Hlavně jsme nechtěli dostat gól. Jak jsem už říkal, věděli jsme, že když přijdou penalty, tak nám je Tomáš Poštulka vychytá.

Vzpomenete si, jak proběhly oslavy?
Určitě, protože jsme zůstali v Praze. Pražák Tomáš Urban to vyjednával, byli jsme U Tygra, pak někde na diskotéce.

A s fanoušky Hradce?
To až druhý den v Hradci. Ale těch jsme si hodně užili na stadionu a oni byli nezapomenutelní. Tolik autobusů, kolik do Prahy přijelo, to se snad nemůže opakovat.







Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze