Góly pro něj byly drogou, které se nikdy nemohl nabažit. Před drnovickým Radkem Drulákem se v devadesátých letech třásla každá ligová obrana.
„Dva a půl roku v Drnovicích bylo moje nejkrásnější fotbalové období,“ vyznává se bývalý famózní kanonýr a autor 163 ligových branek. Osud klubu z Vyškovska a střelce od pánaboha je podezřele podobný. Oba se z fotbalového světa vytratili.
Zatímco Drnovice nyní kopou v okresním přeboru, Drulák se po konci úspěšné kariéry živil jako šofér kamionu. Poslední roky pracuje v rakouské firmě zabývající se bezpečnostními systémy. „A jsem tam spokojený,“ ujišťuje 53letý Drulák.
V pátek se svéráz, jenž se po svých výrocích označuje za černou ovci českého fotbalu, představí zase na hřišti. Na chátrajícím exligovém stadionu v Drnovicích se diváci vrátí do devadesátých let. Domácí Petra totiž v 18 hodin vyzve jihomoravského rivala Boby Brno a Drulák je jednou z největších hvězd exhibice. „Jinak se ale ve fotbale nikam necpu.“
Na pátek se ale hodně těšíte, že?
Moc! Minimálně 15 let jsem v Drnovicích nebyl. Sem tam jsem někoho z kluků potkal, ale jestli se sejdeme po 20 letech, bude to nádherné.
Sledoval jste alespoň na dálku, co se s drnovickým stánkem poslední roky dělo?
Koukal jsem na různé weby, viděl jsem i nějaký pořad o stadionu, kde popisovali, že se všude dostala voda. Kabiny, kde jsme seděli, byly vybrakované. Úplně jsem dostal husinu, vždyť to byl jeden z nejkrásnějších stánků v republice! Ale teď si vůbec neumím představit, jaké to bude. Když jsem tam hrál, stála jen hlavní tribuna, protější tribuna a zázemí v ní se teprve stavělo.
Mrzí vás, že Drnovice hrají okresní přebor na chátrajícím stadionu?
Je to strašná škoda, když se něco tak krásného vybudovalo. Jasně, bylo to na vesnici, ale je otázka, proč se to neudrželo třeba na úrovni divize. Sám jsem zvědavý, až se s někým v pátek potkám a pobavíme se, proč to takhle dopadlo.
Takhle se uměl Radek Drulák radovat z gólu.
Ale vy na Drnovice vzpomínáte rád, že?
Bylo to krásné v tom, že mi mančaft pomáhal a zároveň jsme vynikali. Musím poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že jsem se díky tomu dostal na Euro a tam získal medaili.
Jak se vám líbila role tahouna?
Možná to bude znít nabubřele, ale bral jsem to zcela přirozeně. Zkrátka se to po mně chtělo, já měl fazonu a šlo mi to. Nebylo to ale o tom, že jsem dal pět gólů a my jich dostali šest. Bylo to o tom, že jsem dal jeden a uhráli jsme to na 1:0. Výhry byly zásluha celého týmu, já měl jen štěstí, že jsem dával góly.
A jak to máte teď? Střílíte ještě někde góly?
Už moc nesportuju, mám zdravotní problémy, které dolehnou na každého bývalého profesionálního fotbalistu. Sem tam si jdu zahrát, ale potom se strašně dlouho kurýruju. Teď dokonce přemýšlím o nějakém operačním zákroku, který je nevyhnutelný. Jinak chodím do práce, na sport nemám čas. Opravdu příležitostně, jednou dvakrát za rok, si jdu zahrát tenis, pak si zakopu za internacionály nebo starý pány v Olomouci. V zimě se věnuju lyžování, to nás s manželkou baví. Taky jezdím na kole, ale to nepovažuju moc za sport, to se člověk jen veze.
Zmínil jste zaměstnání, co nyní děláte?
Dělám u svého bývalého fotbalového chlebodárce, pod kterým jsem hrával v Linzi. Dřív u něj pracoval můj syn a jednou jsme se díky tomu potkali. On se mě zeptal, co dělám, já na to, že jezdím s kamionem, a on hned: „To teda neexistuje, takovej fotbalista, aby jezdil. Zaměstnám vás tak, abyste byl spokojený a na volant už nešáhl.“
Co je vaší pracovní náplní?
Jsem jedenáct dní v Rakousku, jednou za 14 dní jezdím po čtvrteční směně na víkendy domů. Ve firmě, která se zabývá bezpečnostními systémy, máme na starosti hlídání objektů, kde jsou kamiony, v nichž se přepravuje zboží. Máme vlastní vrátnici, zajišťujeme chod firmy, posíláme šoféry tam, kde jsou třeba. Denně areál třikrát objedeme, konec, tečka, čistá hlava.
Dřív jste říkal, že byste se rád uplatnil ve fotbalovém prostředí. Pořád je to váš sen?
Sní snad každý, ale já jsem taková černá ovce fotbalu a měnit se nebudu. Před nikým nemusím sedat na zadek ani nikomu do něj lézt. Dokážu si představit, že pár klubů by mě i angažovalo, ale mají strach z toho, že jsem se kdysi obul do národního mužstva (Drulák v roce 2011 kritizoval národní tým a trenéra Bílka – pozn. red.).
Volil byste nyní jiná slova?
Dodnes myslím, že to byla opodstatněná kritika. Však nakonec došlo k tomu, že Bílek stejně skončil. A že teď nedělám ve fotbale? Řeknu vám, že mě to vůbec netrápí. Ano, bavilo by mě to, ale musí být o mě zájem. Já nikomu volat nebudu, nepotřebuju se vnucovat. Mám vlastní zaměstnání, ve kterém jsem spokojený. Sice jsem daleko od rodiny, ale manželka si už za 35 let zvykla.
A co říkáte současné reprezentaci, kterou vede Pavel Vrba?
Kluci to mají velice dobře rozjeté. Strašně bych si přál, aby to zvládli a postoupilo se na Euro. Ale to jsem chtěl vždycky. Pro mě je lepší dívat se na šampionáty a fandit Česku než koukat na cizí mančafty a říkat si: „Do pr..., tam jsme mohli být taky.“ Není pravda, že bych tenkrát nároďáku nepřál. Pouze jsem kritizoval stav a jak se to dělalo. Teď doufám, že se to Pavlu Vrbovi povede a budu moct fandit u televize českému národnímu mužstvu.
