Zůstává největší hráčskou osobností historie fotbalové Zbrojovky, které vystřílel její jediný titul, ale teprve v pátek zažil svou první autogramiádu. "Dočkal jsem se aspoň v důchodovém věku," usmíval se 63letý Karel Kroupa po rozdávání podpisů v brněnské galerii Vaňkovka, kde začaly oslavy stoletého jubilea klubu.
Jaká je vaše první vzpomínka spojená s brněnským fotbalem?
Na Zbrojovku jsem chodil někdy od roku 1963, kdy jsem byl jako kluk s tatínkem na prvním ligovém zápase. Takže si pamatuju i tu starší generaci hráčů, jako byli Karel Lichtnégl nebo Vlastimil Bubník.
Snil jste už jako kluk, že jednou budete hrát za Zbrojovku?
Všichni na venkově jsme měli rádi fotbal a hokej, já jsem měl blíž k tomu fotbalu. Člověk snil o nějaké kariéře a mně se to povedlo naplnit. S fotbalem jsem prožil kus života a nechtěl bych pominout ani funkcionářskou éru, která trvala třináct nebo čtrnáct let. Půl století jsem byl k dění v brněnském fotbale hodně nablízku.
V první lize jste za nikoho jiného než za Zbrojovku nehrál. Znamená to, že jiné týmy pro vás nepřipadaly v úvahu?
Až na konci kariéry jsem hrál v Rakousku, ale to byly nižší soutěže. Zažil jsem klub, který byl i v té úplně nejnižší, takže jsem se vrátil tam, kde jsem začínal. Potom už jsem musel skončit, protože jsme i v té poslední soutěži byli poslední, takže už se nedalo jít níž.
Napadlo vás při oslavách titulu v roce 1978, jak jedinečná událost v brněnské historii to je? Potom už se nikdy neopakovala.
Ten kolektiv měl na to ještě aspoň rok o titul bojovat. Hráli jsme o druhé nebo třetí místo, ale mužstvo se začalo oslabovat a kostra se rozpadala, takže už jsme se druhého titulu nedočkali.
Co říkáte tomu, že Brno za sto let vyhrálo jenom jednou ligu?
Je to málo, i Ostrava má tituly čtyři. Nevím, jak blízko k tomu měly za první republiky Židenice, to se snad dočtu v té knížce.
Je vám blízká historie klubu?
Určitě, už jenom proto, že jsem dlouho funkcionařil a přicházel jsem s ní do styku. I když archiv tohoto klubu nebyl v ideálním stavu a měl by být zachován lépe.
Vy jste jako hráč i funkcionář zažil i těžší časy Zbrojovky. Co bránilo brněnskému fotbalu v rozletu?
My jsme na Boby v letech 1993 až 2000 zažili Pohár vítězů, Pohár UEFA i letní poháry Intertoto, takže to byly celkem úspěšné časy. Ale na to, abychom konkurovali Spartě nebo Slavii, nebyly peníze ani stadion, který dožíval. A stěhování na Srbskou klubu také neprospělo.
Věříte, že ve druhém století bude Zbrojovka úspěšnější?
Současnou situaci klubu přesně neznám, ale záleží hlavně na práci s mládeží. To by měl být základ.
Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na Zbrojovku kromě titulu?
Titul samozřejmě všechno přebíjí, ale zažili jsme taky spoustu srandy. Hlavně s Honzíkem Klimešem, u něhož jsme si spíš dělali srandu z něj. A děláme si ji dodnes.
Co děláte nyní? Často jste k vidění na basketbalových "Žabinách".
Honzovi Bobrovskému trošku pomáhám sehnat finance, navíc tam hraje moje dcera pod jménem Kašpárková, takže k tomu mám určitý vztah. Je tam taky trošku jiná sorta lidí než u fotbalu, protože basketbal a volejbal vždycky byly spíš vysokoškolské sporty.
