Když fotbalisté Heraclesu Almelo cestují na zápas nizozemské ligy někam daleko, mívají sraz už brzy ráno. Téměř všichni si stěžují na časné vstávání, klíží se jim oči. Jen jeden se usmívá a hlavou mu běží: To pro mě dřív byla normálka.
Jaroslav Navrátil, čtyřiadvacetiletý chlapík ze Šitbořic, obce nedaleko od Brna, si ještě na podzim 2012 těžko dokázal představit, že mu budou tleskat vyprodané nizozemské stadiony. Že bude bojovat o evropské poháry, které má teď jeho tým ze třetího místa na dosah. A že nebude muset ve tři čtvrtě na pět vstávat do práce.
Z montéra profesionálem
„Kamarádi mě každé ráno vyzvedli, autem se jelo do Brna a od šesti do půl třetí jsem montoval rozvaděče,“ vzpomíná, jak si po maturitě začal vydělávat. „Když jsem skončil, nabrali mě spoluhráči a vyrazili jsme do Břeclavi. Tam jsem odtrénoval, jelo se domů. Jídlo, spánek... A druhý den nanovo.“
Jaroslav Navrátil- Rychlonohý záložník či útočník se narodil 30. prosince 1991. Dospělý fotbal začal hrát v Břeclavi a zaujal, když v jejím dresu na podzim 2012 nastřílel dvanáct branek. |
Navrátila vůbec nenapadlo, že se mu brzy úplně změní život. Po ničem takovém vlastně ani netoužil. „Měl jsem práci, fotbal mě v Břeclavi bavil, byl jsem spokojený,“ říká.
Ale teď po více než třech letech je rychlonohý záložník ještě mnohem spokojenější. Stal se hlavním hrdinou příběhu, který se v současném fotbale už téměř nevidí – z třetiligového českého týmu si to namířil rovnou do nizozemské první ligy.
„Pan Michal, sportovní ředitel Břeclavi, pozval na zápas agenta Zdeňka Nehodu. Ten měl kontakty na nizozemské manažery. Jeden byl zrovna v Jablonci, tak mu řekli, ať se přijede podívat na Břeclav,“ popisuje Navrátil, jak v listopadu 2012 začala jeho pohádka.
A není těžké uhodnout, jak pokračovala. Zápas se mu povedl, po skončení podzimu vyrazil na testy do Almela. Uspěl a kluby se dohodly na půlročním hostování, které se později změnilo v přestup. V práci dal výpověď a vydal se za dobrodružstvím do neznámé země.
„Pracovali se mnou hlavně kluci v mém věku, ale i starší chlapi mezi čtyřiceti a padesáti. Ti mladí hráli fotbal u nás v dědině, takže mi to přáli, ale někteří starší prý říkali, že bych měl nejdřív něco dokázat v Česku,“ vybavuje si. „Já neváhal. Říkal jsem si, že taková šance se už nikdy nemusí opakovat.“
Ajax? Tak su tady
Z montéra přes noc profesionálem? Podobný úkaz byste v českém prostředí těžko hledali. „Pro mě je Jarda takový český Jamie Vardy,“ usmívá se Milan Valachovič, který Navrátila v Břeclavi trénoval. Také Vardy, nyní hvězda anglické ligy, musel dřív pracovat v továrně na dlahy a na vrchol se prokousával z nižších soutěží.
Navrátil na rozdíl od něj nešel vzhůru postupně, rovnou skočil do úplně jiného světa. „Teď už to tak ani neberu. Už mi to přijde normální, zvykl jsem si,“ tvrdí.
Zato na začátku byl jako ve snu. „Jako kluk jsem se často díval na Ajax. Pamatuju si, že jsem viděl jejich stadion a říkal jsem si, jak je zvláštní, že pod ním vede silnice. Když jsem tam poprvé jel s týmem, tohle se mi vybavilo. Říkám si: Tak su tady. A můžu si tu aj zahrát!“
Moravský přízvuk mu vydržel, i když mnohem víc než češtinu teď používá angličtinu. Tu ovládal už v době, kdy do Almela odcházel – nebo si to aspoň myslel.
„Šel jsem tam s tím, že anglicky umím. Na místě se ukázalo, že moc ne,“ směje se. „Domlouval jsem se rukama nohama, až časem se to zlepšilo. Rozumím i holandsky, ale mluvím, jen když je to nutné.“
V těžkých začátcích mu pomáhala bezstarostná povaha. Z ničeho si nedělal hlavu, neřešil, jak obrovský skok udělal. „Nebál jsem se. Ani při prvním zápase jsem nebyl nervózní,“ překvapuje. „Spíš teď občas cítím tlak. Když pár zápasů nehraju, uvažuju o tom, co bude dál.“
Že by pár zápasů nehrál, to se Navrátilovi v poslední době nestává. Někdy nastoupí od začátku, jindy jako náhradník, ale do týmu už pevně patří: v této sezoně už stihl z pozice křídla vstřelit tři góly.
O šanci přitom musel dlouho bojovat. První rok si zvykal v juniorce, v další sezoně ho opomíjel nový trenér. „To bylo zabité. Kdyby zůstal, asi už bych tu teď vůbec nebyl. Jenže po sedmi kolech jsme měli nula bodů, tak ho vystřelili. Tým převzal asistent, který mě dobře znal a věřil mi.“
V Almelu už je doma
Na začátku se ve městě občas nudil, ale před rokem si našel přítelkyni, koupil psa a zařídil vlastní bydlení. „Mám plno kamarádů, jsem tu jako doma. Do Česka jezdím už spíš na dovolenou. Po pár dnech se začnu těšit, až se sem vrátím,“ netají. „Je tu klid, najedu na svůj rytmus.“
Nizozemsko ho změnilo. „Ve všem,“ uznává. Víc si věří, zároveň si váží všeho, co odchodem z Česka získal. V Břeclavi jako bažant nosil spoluhráčům tréninkové pomůcky, v Almelu si užívá servis.
„Kluci jsou tu zvyklí, že jim od patnácti na tréninku někdo nosí pití. Nejstarší borci musí prosit, aby jim přenesli branku, když jdou cvičit střelbu,“ diví se. „Na všechno máme lidi, na to se zvyká snadno.“
Smlouvu má ještě na rok a půl. Co pak? „Nic není nemožné. Kluci, co se mnou hráli dřív, jsou v Alkmaaru, Groningenu, jeden i v Saint-Etienne. To, jak teď hraju, není můj strop,“ myslí si. „Třeba se můžu ještě někam posunout.“
Proč ne? Vždyť i Vardy začal naplno zářit až před třicítkou...
Trenér Valachovič: Všem teď dávám Jardu za příkladJaroslava Navrátila zná tak dobře jako málokdo. Milan Valachovič byl jako trenér u toho, když šikovný záložník začínal v Břeclavi a když za ni později během podzimu stihl nastřílet dvanáct gólů. „Ale nikdy by mě nenapadlo, že udělá takovou kariéru. Bylo s ním hodně práce,“ vzpomíná. Co všechno musel zlepšit? Jak jste prožíval jeho odchod do Almela? Opravdu? Co jste s ním ještě zažil? Jste s ním pořád v kontaktu? |
