Nyní se Petrohrad prodral do čela tabulky dík pondělní výhře 2:0 na stadionu moskevského Dynama.
Loni jste v lize se Zenitem skončil nečekaně druhý, letos útočíte na titul. Co se za tou úspěšnou fotbalovou cestou skrývá?
Já jsem přesvědčený, že je to otázka poctivé přípravy a hráčského sebevědomí. Když máte natrénováno, nemusíte se bát žádného soupeře. A to si naši hráči dobře uvědomují. Tím ale neříkám, že míříme nezadržitelně k titulu. Je tu ještě dost jiných faktorů, které všechno ovlivňují. Ale rozjeté to máme docela dobře.
Na první místo jste se dostali dík vítězství na Dynamu, kde byl v závěrečných minutách zápasu vyloučen český útočník Hartig. Jak se to seběhlo?
Tak trochu za to můžu i já. Poslal jsem Hartiga na hřiště pár minut před koncem a on snad hned po prvním souboji dostal žlutou kartu, podle mě nesmyslnou. Potom už v nastaveném čase domácí založili útok a já na Hartiga zařval, aby udělal faul. Pochopitelně taktický, aby přerušil hru. On mě poslechl, unikajícího protihráče zatáhl za dres a po druhé žluté šel ven. Když jsem na něj předtím volal, neuvědomil jsem si, že už byl napomínán.
Jak se vám osvědčují čeští hráči a slovenský brankář Čontofalský, které jste si do Petrohradu přivedl?
Stabilně hraje levý obránce Mareš, který je výborný. K oporám patří i stoper Horák a jistě se k nim zařadí i pravý obránce Flachbart, kterého jsem si vybral nedávno a zatím výborně odehrál dva zápasy. Hartig hraje střídavě, hodně ho používám na poslední minuty, protože on dokáže na hřiště vlítnout a udělat v soupeřově obraně opravdu velkou paseku.
Překvapilo vás, že se Mareš nedostal do reprezentační nominace na Nizozemsko?
Docela ano. Slyšel jsem, že prý tu půlhodinu, na kterou v srpnu nastoupil proti Řekům, z místa levého obránce málo útočil. Tak jsem se ho pak ptal, proč to po lajně netahal dopředu, jak je zvyklý. On na to, že před ním hrál Vachoušek, který na nějaké zaskakování vzadu moc není, tak se bál nechávat v obraně odkrytý prostor.
A co ofenzivní záložník Šírl?
Ten měl letos velkou smůlu. Byl před časem vyloučený, nikdo jsme nevěděli proč, prý zatahal za rukáv pomezního rozhodčího. A vyfasoval distanc na sedm zápasů. Když mu trest vypršel, zranil se při pohárovém zápase v Omsku a musel s postranními kolenními vazy na operaci do Prahy ke známému ortopédovi Váchalovi.
Proč z Petrohradu zrovna až k Váchalovi?
Mám s ním dobré zkušenosti, už když jsem trénoval v Česku. Lepší než s ruskými a dokonce i německými doktory. A teď si Váchala nemůžou vynachválit ani tady v Petrohradu. Posíláme k němu všechny vážněji zraněné, nejen české hráče. A oni za měsíc po operacích už hrajou.
V zimě jste si nemohl vynachválit, že jste získal urostlého hlavičkáře Kincla. Jenže tento útočník už dává góly za Rapid Vídeň a je nejlepším střelcem rakouské ligy...
Kincl měl taky obrovskou smůlu. Potřebovali jsme vysokého koncového hráče, protože na soupeřovu branku dokážeme vyvinout obrovský tlak, ale málokdo pak dovedl zakončovat. Říkal jsem Markovi, že musí hrát jako hrával na Žižkově a ne ve Spartě.
Jaký byl podle vás rozdíl mezi Kinclem v žižkovském útoku a na hrotu Sparty?
V sestavě Žižkova mnohem víc bojoval a pral se. A na Žižkově byl taky líp trénovaný.
A proč tedy nakonec z Petrohradu odešel?
Postavil jsem Kincla hned v prvním ligovém zápase a v půli jsme prohrávali dva nula. Musel jsem ho sundat a my to pak s útokem Keržakov - Aršavin otočili na vítězství tři dva. Od té doby to měl Kincl těžké, nemohl se prosadit, špatné to měl i diváků, kteří ho vypískávali. Ale z Petrohradu ho rozhodně nikdo nevyhazoval. Odešel z vlastní vůle a já mu ten vydařený začátek v rakouské lize přeju. Mít takový vstup do ligy u nás, dopadlo by to jinak.
Jak si vede gólman Čontofalský?
Je smířený s tím, že jedničkou je reprezentační brankář Malafejev. Ale dostává šance v pohárových zápasech, ve který je výborný. Navíc se vrátil do slovenské reprezentace, tak teď roli dvojky snáší docela dobře.
Kterého soupeře se v závěru ruské ligy, která se hraje systémem jaro - podzim, nejvíc obáváte?
Já ani hráči se neobáváme nikoho. Spíš se bojím toho, že máme v kádru celkem osmnáct reprezentantů, což je nejspíš světová rarita. Pět ruských, dva slovenské, českého, makedonského, ukrajinského, další hrajou za ruskou jedenadvacítku a dvacítku. Ti všichni odlétají na reprezentační srazy, tím pádem přece jen míň trénujou, ze zápasů za národní mužstva se vracejí utahaní. Na mužstva pod námi ale nekoukáme, snažíme se soustředit sami na sebe, abychom odváděli stoprocentní výkony. Budeme zkrátka bojovat. Ale už teď jsme snad dokázali, že loňské druhé místo nebylo náhodné.
