Knoflíček se od té doby, co v létě 1988 společně se spoluhráčem Lubošem Kubíkem prchli z německého soustředění Slavie do anglického Derby County, téměř vůbec nezměnil.
Pořád šlachovitá postava, na hřišti vítr, typické zasekávačky, klamavé pohyby, nebezpečná levačka. "Mám štěstí, že k jídlu si můžu naložit cokoli a v jakémkoli množství. A stejně nepřiberu," říkal po nedělní dopolední exhibici internacionálů v Xaverově.
S o dva roky mladším někdejším slávistickým spoluhráčem Kubíkem si v jednom mužstvu zahrál poprvé po necelých třinácti letech.
"To snad ani není možné," poznamenal. "Za internacionály občas hrajeme oba, ale když mohl jeden, nemohl druhý. Takže teď jsme se v jednom mančaftu sešli po těch dlouhých letech opravdu poprvé."
Ten předchozí společný zápas má datum 19. srpna 1992. Tehdejší Československo hrálo v přátelském duelu v Bratislavě nerozhodně 2:2 s Rakouskem.
Dnes už jsou Knoflíček s Kubíkem zase výborní kamarádi. Jenže tehdy koncem osmdesátých let se rozešli ve zlém, Knoflíček kolegovi dlouho nemohl zapomenout, že ho jaksi hodil přes palubu.
Zatímco Kubík se z anglické emigrace po necelém roce do Slavie dobrovolně vrátil pod příslibem, že mu to bude přičteno k dobru, Knoflíček v Derby zůstal. A Kubík záhy odešel legálně do italské Fiorentiny.
"Luboš tenkrát zmizel jak pára nad hrncem," vzpomíná Knoflíček. "A angažmá v anglické lize mi pokazil, protože šéf Derby County byl ochotný angažovat jenom oba dva společně."
Tehdejší fotbaloví zběhové museli osmnáct měsíců stát, pokud jim povolení ke startu nedal domácí fotbalový svaz. A pochopitelně, že Kubík s Knoflíčkem takové povolení nedostali.
Knoflíček musel anglický klub opustit a namířil si to do Itálie. Tam mohl zase jen trénovat a připravoval se s týmem Hellas Verona. Jenže z italské nabídky nakonec také sešlo a tak až po listopadové revoluci v roce 1989 mohl být zaregistrován v německém prvoligovém St. Pauli.
"Utekl jsem v červenci, takže revoluce mi nové angažmá o necelé dva měsíce uspíšila," říká Knoflíček. "Vyřídilo se to ještě koncem listopadu, ale jinak bych byl volný až v devadesátém někdy v lednu."
Jako hráč St. Pauli hrál za Československo na mistrovství světa v Itálii v roce 1990, o dva roky později ve třiceti s reprezentací skončil.
V Německu si pak první bundesligu zahrál ještě rok za Bochum, poté odešel do rakouského Steyeru a po návratu domů pomáhal postoupit druholigovému Benešovu.
"A někdy začátkem roku ve čtyřiadevadesátém mě a Luboše Kozla koupila Slavia. Pro mě to byla bomba, protože ve dvaatřiceti bych se už Slavie nenadál," pokračuje Knoflíček. "Vzpomínám, jak jsme pak po podzimu toho roku vedli ligu a těšili se na titul."
Slavia tenkrát v roce 1994 měla po šestnácti kolech 33 bodů, druhý Žižkov 29 a Sparta, která obhajovala prvenství, byla s 24 body až pátá.
"Jenže v dubnu jsme hráli se Spartou doma v Edenu a v tomhle zápase se to všechno definitivně zlomilo. Za Spartu nastoupil nečekaně Chovanec, který už dělal manažera, a my prohráli jedna nula gólem Nedvěda z konce zápasu. A titul pak sparťani obhájili."
Knoflíček lituje, že se v létě v pětadevadesátém nechal zlanařit do jihomoravských Prušánek.
"V třetiligových Prušánkách měli velkolepý projekt, málem mluvili o evropských pohárech. Tak jsem se dal nachytat a se mnou řada dalších hráčů, například i bývalý československý reprezentant Juraško," líčí Knoflíček. "Jenže pak podnikateli Paškovi došly peníze, dostal se do obrovských dluhů a bylo po slávě. A já přišel o titul, který Slavia v tom šestadevadesátém konečně vyhrála."
|
Zpráva ČTK z února 1996 Prušánky nesmí bodovat Jihomoravský klub Pares Prušánky, který před dvěma lety vstupoval na fotbalovou scénu s grandiózními plány, je v hluboké krizi. Moravská disciplinární komise mu za dluh milión korun vůči Karviné určila půlmiliónové penále a odebrala devět bodů, čímž ho odsunula na dno tabulky MSFL. |
Knoflíčkovy kroky tak dál vedly do druholigové pražské Dukly. Pomohl jí vybojovat nejvyšší soutěž a zažil stěhování do Příbrami.
"Když si dneska vzpomenu na tu druholigovou zálohu Dukly, skoro tomu nemůžu věřit. Představte si zprava Papoušek, Koloušek, Michalík a Janů. A vzadu hrál Jeslínek, chytal Tonda Kinský a já se honil v útoku."
Už na příbramském stadionu patřil Knoflíček na podzim 1997 pod tehdejším koučem Karlem Jarolímem k oporám prvoligového mužstva.
"Ale po půl roce jsem si přetrhl achilovku a další půlrok jsem promarodil," přibližuje fotbalista. "A když jsem se pak objevil na tréninku, zavolal si mě tehdejší trenér Csaplár s tím, že už se mnou nepočítá, a abych se hlásil u klubového prezidenta pana Starky."
Starka internacionála zaměstnal dál, což prý Knoflíček příbramskému bossovi nikdy nezapomene. A tak dalších pět let prožil coby vedoucí příbramské rezervy, občas pak týmu pomáhal i jako asistent trenéra.
Pořád ho to ale táhlo na hřiště a tak se stal cestovatelem po nižších soutěžích.
"O takové ty drobné nabídky na výpomoc nebyla nouze nikdy. Proto z Příbrami hostuju vlastně do dneška. A líbilo se mi všude, skoro pokaždé jsme postupovali," vzpomíná třiačtyřicetiletý Knoflíček na krátkodobá hráčská angažmá v Litoměřicích, Voticích, v Mníšku a v Měchenicích.
Teď válí středočeský přebor za Kutnou Horu, kam jel v neděli odpoledne. "Smetli jsme Semice dva jedna," hlásil po vítězném zápase.
