Obrovitý fotbalista nastoupil v české lize k devatenácti zápasům a v nich nastřílel osm gólů. A také jeden vlastní.
Ač útočník, nebylo to poprvé, co si dal vlastní gól. Před lety překonal vlastního brankáře při slovenském angažmá v Prievidzi.
Fotbalový život syna známého trenéra Petra Žemlíka je pestrý, přitom Blšany jsou jeho prvním ligovým angažmá v Česku. Jak se v nich objevil?
Loni na jaře si ho vytáhl z druholigového Prostějova blšanský kouč Günter Bittengel. Žemlík nastoupil ke zbývajícím šesti utkáním sezony a čtyřmi góly výrazně mužstvu pomohl k záchraně. V letošním soutěžním ročníku hrál jen v třinácti zápasech, ale poprvé se trefil až v závěru podzimu, potom ještě jeden gól přidal. V neděli svou bilanci rozšířil.
I díky němu nemají Blšany potíže se záchranou. "Ale v Hradci to bylo důležité vítězství. Kdybychom prohráli, asi bychom se tam namočili." Blšany dodržely tradici, v Hradci totiž ještě nikdy neprohrály.
Ač má bez tří centimetrů dva metry, Žemlík většinu gólů střílí nohama. V Hradci dal první slabší pravačkou, druhý levou nohou. A jak vypadal jeho vlastní gól? "Chtěl jsem míč odkopnout, ale z pravačky mi sjel a už to bylo."
Svůj výjimečný den si Žemlík ani moc neužil. "Na oslavy jsem neměli čas, ani náladu," říká. Radost z vítězství kazilo vážné zranění Tomáše Pešíra. Jedenadvacetiletý Žemlíkův parťák z útoku odstoupil už v sedmé minutě a ještě v Hradci byl s přetrhanými vazy v koleně operován.
Žemlík ještě přišel o tradiční blšanský rituál - právo střelce po vítězném zápase otevírat v šatně láhve sektu. "To bohužel platí jen pro domácí zápasy."
Ty většinou nevidí jeho otec, bývalý trenér Opavy a Olomouce. "Jezdí se na mě dívat když hrajeme na Moravě. V Blšanech byl asi jednou," podotýká Jan Žemlík. "Ale dvakrát denně si voláme, pořád nade mnou drží hůl. Asi abych nezvlčil."
Blšanský kouč Bittengel si zase občas postěžoval na Žemlíkovu pohodlnost. "Ale když si dá říct, tak hraje výborně jako v Hradci. S takovou postavou je těžké ho odstavit od míče."
Téměř dva metry, téměř metrák živé váhy. Žemlík je na hřišti jako tank. "Jsem po pradědovi, ten měl přes dva metry. A pak mě doma taky dobře vykrmili."
K fotbalu Žemlíka přivedl otec v Novém Jičíně, kde zůstal do dorostu. Potom kluby začal měnit. V průměru to vychází, že s novými spoluhráči se vítal i dvakrát za sezonu.
Tady jsou jeho nejznámější štace: v ostravském dorostu hrál například s Martinem Lukešem, divizním Hranicím pomohl vystřílet postup do třetí ligy, ale tu už si nezahrál. Kývl na nabídku slovenské Žiliny, ligu hrál i v Senici a Prievidzi. "Nic moc, dal jsem tam za celou dobu jen šest gólů," hodnotí.
Mezi slovenskými angažmá působil s otcem ve Frýdku-Místku, spolu byli i v Polsku ve druhé lize. "Tam nám to klapalo, jenže jsme nesplnili cíl a do první ligy nepostoupili." Když má vyslovit jméno klubu, téměř si zlomí jazyk. "Wlokniatrz Kietrz."
Sejdou se ještě někdy Žemlíkové, trenér a útočník, v jednom mužstvu? Spíš ne, otec se už delší čas fotbalu nevěnuje, začal podnikat. "A já mu to ani nedoporučuju, i když hodně lidí ho k trénování přemlouvá," dodává syn.
