Červené moře a kolem roztroušené rudé ostrůvky. Síly fanoušků na stadionu v Aveiru, kde Česko nastoupilo proti Lotyšsku ke svému prvnímu utkání na šampionátu v Portugalsku, rovnoměrně rozloženy nebyly.
Čechů v červených dresech bylo mnohem víc než Lotyšů v rudých a bílých. Přibližně čtyři tisíce jich sedělo vedle sebe, naopak soupeřovi byli rozházení po celém stadionu. Ale na atmosféře to v první půli znát nebylo.
Lotyši zápas se svými fotbalisty víc prožívali. Ani jste se nemuseli na hřiště dívat, abyste zjistili, že do české šestnáctky letí nebezpečný centr. A když dal v závěru půle Verpakovskis první gól zápasu, rudé ostrůvky v červeném moři explodovaly.
Hlavně ten za střídačkami, kde všichni měli na sobě dres s číslem devět a jménem Verpakovskis. Drobného útočníka Lotyši zbožňují.
Přitom před zápasem měli v hledišti jasně navrch Češi. Když hlasatelka četla sestavu, musela zpomalit, aby jména v bouřlivých ovacích nezanikla. Zastavit se musela především po čísle jedenáct: Nedvěd Pavel, řekla a dlouho nebylo slyšet vlastního slova.
A potom už se začalo. Hned po prvním útoku česká část hlediště vydechla zklamáním.
Nepříjemný centr Nedvěda na zadní tyč skončil v autu. A i když v desáté minutě Jankulovski těsně minul, bouřlivě se tleskalo.
Spousta fanoušků první velkou šanci českého týmu neviděla, protože trčely v koloně před stadionem. Jediná příjezdová cesta nemohla zástupy automobilů pobrat.
"Hop, hop, hop, kdo neskáče není Čech." K oblíbenému pokřiku se připojili všichni. Ale Čechy, Čechy znělo v první půle hodně ospale. Možná i proto, že Nedvěd a spol. útočili na branku, za níž čeští příznivci neseděli.
Po přestávce se zlepšila hra týmu, při níž vynikly i hlasivky jeho fandů.
"Latvija, Latvija" bylo slyšet už jen sporadicky.
Červené moře se probouzelo, když se Baroš dostával do velkých šancí. Když Koller tvrdě pálil, když Nedvědovu bombu z voleje brankář vyrazil se štěstím. A potom, když Baroš vyrovnal...
A to se ještě čekalo na Heinzův vrchol.
"Kdo neskáče není Čech."
