Celý večer byl plný nenávisti, z každé řady vlály nepřátelské transparenty. "Figo, ty zrádče. Jidáši." "Prodej nám svoji manželku, zaplatíme dobře." "Máme 10 miliard důvodů, proč tě nenávidět." Deset miliard, vyjádřeno ve španělský pesetách, je suma, kterou Real za Figa zaplatil. Víc ještě žádný fotbalista nestál.
Týdny, už od vylosování španělské ligy, se celé Katalánsko chystalo na ten den. Figo se mýlil, když několik dní před zápasem prohlásil: "Barcelona hraje proti Realu Madrid, ne proti Figovi." Kdykoliv se v sobotu večer dotkl míče nebo se objevil na velkoplošné obrazovce, začal koncert ohlušujícího pískotu. Jakmile se jen přiblížil k postranní čáře, létaly na něj plastové lahve, zapalovače, fanoušci si stahovali kalhoty, ukazovali na něj vztyčený prostředníček. Spršce předmětů nezabránil ani hrozen policistů, který se kolem Figa vyrojil. Už o poločase to na krajích hřiště vypadalo jako na skládce.
Figo dlouho vypadal klidně, jako by se ve své roli vyžíval. Odolal tlaku, na rozdíl od Michaela Laudrupa, který před pěti lety prožil podobný příběh a nechal se na vlastní přání po hodině psychického utrpení vystřídat. Na konci první půle se k Figovi dostal míč, dvakrát si ho zasekl a mazlil se s ním. Zdálo se, že zkouší, jak dlouho fanoušci vydrží pískat.
Stadion byl v extázi, když Figo dostal žlutou kartu. Jeho zákrok vypadal nevinně, ale na protesty už nenašel sílu. Přesto byl nejlepším hráčem Realu, mohl se dokonce trefit, ale do střely mu lehl Abelardo. Kdyby dal Figo gól, pyšná Barcelona by dlouho trpěla. Ale tentokrát si uchovala čest, nemusela se sklonit před Realem.
