„Platově jsem na tom naštěstí líp než ve fotbale. V to jsem doufal, s tím jsem do nového života šel, že se nechci mít hůř, ale udržet si standard,“ svěřil se bývalý obránce, člen zlaté party ústeckého fotbalu. „Povedlo se to. Naštěstí se mám líp, ale člověk musí pracovat.“
Sem tam si kopne za Modlany krajský přebor, ale fotbal už není jeho priorita. Když s ním Ústí v létě 2013 ukončilo smlouvu, věděl, že začne budovat jinou kariéru. „Nechtěl jsem s fotbalem pokračovat, ale věnovat se něčemu rádoby smysluplnému. Když skončíte, je to zajímavé. Na člověka čeká nová výzva. Nový život, kde se musí opět prosadit, jestli nechce jen živořit.“
Předtím dělal jen fotbal, nic jiného. Musel se rozkoukávat. „Nějakou chvíli mi trvalo vybrat si to správné, co by mě bavilo i zajistilo. Nechtěl jsem to uspěchat, přece jen po třicítce má už člověk rozum.“
Hledal prý intuitivně. „Řekl jsem si, že by mě bavily reality, že bych chtěl být majitel panelového domu. Takže jsem si zkusil, co to obnáší. Ale na panelák pořád šetřím,“ směje se 36letý muž, který s Ústím slavil dva postupy do nejvyšší soutěže. Měl na tom velký podíl, patřil mezi pilíře sestavy.
Nyní místo dresu obléká sako a kravatu. „Začal jsem dělat v realitách pod společností. Pracovat sám na sebe je strašně obtížné, to jsem si netroufl. Musíte mít reklamu a já ani nevěděl, co mám dělat, co to obnáší.“ První prodej si pamatuje dodnes: „Byt 2+1, Jugoslávská ulice v Teplicích. Na to nezapomenu.“
V novém oboru prorazil stejně jako na hřišti. „Přelobbovala mě jiná firma, ať jdu k nim za lepších podmínek. Teď se snažím dělat hlavně pozemky a domy, protože my i domy stavíme a financujeme. Už je to vyšší makléřina.“
Stoper s ostře řezanými rysy a postavou kulturisty, ale s dobrosrdečnou povahou a smyslem pro humor. Takový byl v kabině a na trávníku, většinu kariéry strávil ve 2. lize. V nejvyšší soutěži nasbíral 20 startů. „Kupodivu mě klienti poznávají, spíš starší lidi. A řekl bych, že mi to i pomáhá, i když ne výrazně. Povídají mi: Vy jste brácha toho Džubana? Odpovídám: Ne, to jsem já.“
Mezi fotbalem a realitami nachází paralely. „Překvapivě to není až tak velký skok. Reality fungují na podobném principu, jste v týmu, sám se ale musíte na práci vyhecovat a připravit, zažíváte úspěchy i nezdary.“
Džubanova nová profese se promítla i do životaběhu, s rodinou se vidí míň. Přece jen fotbalista má během týdne volnější režim. „Ale snažím se mít víkendy volné, což jsem v žádném případě dřív neměl. Zimní a letní soustředění, to odpadá,“ užívá si. „Mám dvanáctiletou holku a osmiletého kluka. A jsem rád, že si můžu práci načasovat, jak já chci. Každé ráno je můžu vozit do školy, to je super, občas se mi povede je i vyzvednout a hodit na kroužky.“
Do legendární ústecké party patřili ještě Lukáš Dvořák, Michal Valenta, Radim Novák a Jan Martykán, který jako jediný ještě v druholigovém mužstvu válí. „Všechno ho teprve čeká,“ zubí se Džuban.
Dvořák ještě kope divizi za Český Brod, ale taky už pracuje. „Po mém vzoru dělal reality, teď je obchodní zástupce, prodává kuchyně. Valenta jezdí kamionem, on k autům vždy tíhnul. A Novák se snaží uplatnit u mládeže a jako učitel, on je na to správný typ.“ Džuban je správný typ na reality, jak se ukázalo.
