Třeba loni v únoru: s reprezentací Ománu podruhé za sebou došel až do finále mistrovství zemí Perského zálivu, tak daleko se tým před Máčalou neprobojoval. Trenér se díky tomu stal i nositelem "Řádu za zásluhy", nejvyššího státního vyznamenání v zemi od sultána Kábuse bin Saída.
"V Ománu nás pokaždé vítaly tisíce fanoušků, celá země byla na nohou. Na druhý den se přesto objevilo v novinách, že jsme nenaplnili cíle, a proto mě odvolávají," podivuje se pětašedesátiletý Milan Máčala.
Měsíc poté převzal reprezentaci Bahrajnu, kterou v těchto dnech v Rakousku připravuje na závěrečnou část kvalifikace o mistrovství světa.
Když jste v roce 1993 skončil u československé reprezentace a odešel do Kuvajtu, napadlo vás, že na Arabském poloostrově zůstanete tak dlouho?
Vůbec, jel jsem tam na rok. Myslel jsem si, že pak se vrátím zpátky. Jenže jsem od kuvajtského klubu dostal nabídku na prodloužení smlouvy o další dva roky. A tak se to pořád natahovalo a natahovalo. Už je to patnáct let.
Jaká je to práce?
Hlavně strašně náročná. Horko, klimatické podmínky, jiná struktura soutěží. Někde třeba vůbec nepracují s mládeží. Každá země je jiná, každá má nějaké specifikum. Ale každá chce vítězit. Jsou tam už zcela profesionální země jako Saúdská Arábie, nově i Spojené arabské emiráty. Jinde se objevují první pokusy o profesionalismus, třeba v Kuvajtu. A někde je fotbal úplně amatérský, jako v Bahrajnu a Ománu. V obou jsem trénoval a mohu vám říct, že ta práce je nesmírně náročná. Pro fotbal tam nejsou žádné podmínky. Navíc Bahrajn je ostrov 80 krát 40 kilometrů, 700 tisíc lidí. Mládežnické kategorie tam nefungují. Na jakés takés úrovni je jen devatenáct klubů s 380 fotbalisty a to je všechno. I s tím ale musíte mít výsledky.
Čím to, že se vám v takových podmínkách daří konkurovat nejsilnějším asijským týmům?
Bahrajnci mají talent od Boha. Když se s nimi potrénuje, dá se něčeho dosáhnout. Teď jsme třeba poprvé v historii porazili Japonce a u nich jsme prohráli jen po hrubé chybě gólmana a obránce.
Jaké mají přednosti?
Rychlost, obratnost, ale nemají pocit kolektivní zodpovědnosti a moc se mazlí s balonem. To, co je dobré, je potřeba využít, a negativní věci se snažím odstranit.
Říkáte, že v Bahrajnu panují amatérské podmínky. To jsou i reprezentanti amatéry?
Všichni, kteří hrají v Bahrajnu. Třináct jich hraje v Kataru a Kuvajtu, ti se fotbalem živí. Ti ostatní nemají ani v reprezentaci skoro žádné podmínky. Až teď se začíná mluvit, že za ni asi něco dostanou, svaz totiž zjišťuje, že to přináší výsledky. Já se zase hráčům snažím vštěpit, že jenom reprezentace jim pomůže k vybudování nějakého jména. Čím lepší výsledky budeme mít, tím bude narůstat i jejich image.
. Milan Máčalavizitka fotbalového trenéra Hráčská kariéra: Svit Gottwaldov, Škoda Plzeň, Vítkovice, Sigma Olomouc. Největší úspěchy: Dvojnásobný držitel titulu Trenér roku v Československu (1989, 1990), asijský trenér roku 2007. |
Co dělají hráči kromě fotbalu?
Někteří jsou třeba policisty, jiní nemají žádnou práci, a proto žádné peníze.
Máte v reprezentaci i hráče, kteří by se mohli prosadit v Evropě?
Po čase určitě. Ale musí se změnit celý jejich tréninkový systém. Oni totiž ráno dlouho spí a pak zase ponocují, život se tam hodně otáčí do nočních hodin. Když mají být už o půl deváté na hřišti, je to pro ně problém. Na ten systém si musí zvyknout, zatím je to dost ubíjí.
Pracoval jste i v Saúdské Arábii, která je největší velmocí v oblasti a je známá svými štědrými honoráři.
Já nemám nikde problém s penězi. Kdo co nabídne, to vezmu. Ale Saúdská chce velké výsledky. Když je nemáte, tak se můžete jmenovat Máčala nebo Carlos Alberto Parreira, ten tam byl hned dvakrát, a ani tomu jméno nepomohlo.
Jak na to angažmá vzpomínáte?
Tam se mi líbilo. Před Pohárem FIFA v Mexiku jsme měli skvělé podmínky. Náš největší problém byl ale déšť. Po postupu ze skupiny jsme hráli s Brazilci a začalo pršet. Nikdo z našich hráčů ale neuměl hrát v kolíkáčích, a my tak dostali osm gólů. To jsou takové menší anomálie.
Je v Arábii fotbalová příprava nějak omezená? Zasahuje vám do tréninků třeba náboženství?
Vůbec ne, pokud se někde něco takového píše, tak jsou to výmysly. Náboženství nás limituje jenom časem modlení. To jim trvá patnáct minut a pak fungují normálně dál. My obyčejně trénujeme až po modlení, třeba v sedm večer. Omezení jsou tam hlavně klimatická, to je vážný problém. Za chvilku tam bude kolem pětačtyřiceti stupňů, v tom se těžko pracuje. I proto trénujeme až později večer. Chce to nos a skloubit fotbalové zkušenosti s věcmi, které je u nich nutné respektovat. Kdo tam přijde a zkusí obrovskou revolucí docílit stavu podobného Evropě, tak jde za chvíli zase pryč.
Může tedy být arabské angažmá zajímavé i pro další české trenéry? Doporučil byste jim to?
Někteří už si to vyzkoušeli. Pro každého je to stejné. Objeví se na startovní čáře: "Tu máš mančaft a ukaž něco." A vysvětlování důvodů, proč něco nešlo, už je pak moc nezajímá.
Říkáte, že nesplnění cíle se u arabských reprezentací neodpouští. Jaký cíl tedy teď máte v Bahrajnu, se kterým vás čeká závěrečná fáze kvalifikace o mistrovství světa?
Samozřejmě bychom rádi postoupili, ale jednoznačný cíl to být nemůže. Vždyť nás ve skupině čekají Japonsko a Austrálie, což jsou velké fotbalové země. A pak Katar a Uzbekistán. My u nich budeme hrát v únoru, kdy tam bude sníh a velký mráz. U nás naopak bude pořádné horko. Těch vzájemných zápasů se proto oba týmy dost obávají.
Podmínky, v jakých se hrají kvalifikace v Asii, jsou asi pro Evropana těžko představitelné, že?
Obrovským problémem Asie je vzdálenost. Třeba let do Japonska trvá jedenáct a půl hodiny, my tam přitom hrajeme v sobotu 28. března a pak hned ve středu 1. dubna doma s Katarem. Do Austrálie nás pak čeká ještě delší let. Už dlouho tvrdím, že se musí změnit systém kvalifikace na mistrovství světa. Nejprve by se měla odehrát regionální kola a pak hrát mezikontinentálně. Tím budou mít všichni rovné podmínky. Ale je jasné, že by tím mohla ztratit místa Asie a Afrika.
Kdo má teď blíž k mistrovství světa? Česko, nebo Bahrajn?
Asi Česko. Určitě. Nás čekají dva nejlepší mančafty v asijském žebříčku, Austrálie a Japonsko. To, že jsme je teď porazili, značí, že dalších pět zápasů bude nesmírně těžkých, protože si na Bahrajn dají o to větší pozor.
Bahrajn už dokáže porazit Japonsko či Jižní Koreu, což jsou nejsilnější asijské týmy. Jak by obstál v konfrontaci s Evropou?
Těžko říct. Zpočátku by asi neuspěl, ale po určité době by obstál. Chybějí nám zkušenosti z takových zápasů.
Proto jste vyrazili na soustředění do Rakouska?
Ano. Máme tady strašně silné soupeře. Olomouc proto, že jsme teprve začali. Pak nás čeká Schalke, Stoke City a Crvena Zvezda Bělehrad. Ale my do Evropy zkrátka musíme, učit se prohrávat, a tím se zdokonalovat. Musíme získat kontakt se zbytkem světa, s jiným stylem fotbalu. Když budete pořád hrát jen ve vaší oblasti, tak z toho totálně zblbnete.
Olomouci jste smolně podlehli 2:3. Je to pro vás dobrý výsledek?
Rozhodně. Je to příjemné zjištění. Po letní přestávce totiž trénujeme teprve tři dny. První poločas jsme hráli moc dobře, to jsme ještě měli sílu. Když jsem pak poslal na hřiště mladé kluky, projevil se už rozdíl. Hlavně nám chybí všeobecná vytrvalost. I Olomouci to něco přineslo. Mají o čem přemýšlet.
Kolik času vlastně za rok strávíte v Česku?
Skoro nic. Teď jsem byl doma čtrnáct dní, ale z toho jsem ještě musel na tři dny do Rakouska. Já už jsem doma víceméně v Arábii.
Je tam pěkný život?
Mám jej hodně náročný. Musím totiž chodit po spoustě zápasů, dlouho hledám, než najdu hráče pro reprezentaci.
Jak se svěřenci komunikujete?
Anglicky. Buď tomu hráči rozumí nebo si to nechají přeložit. Arabštinu jsem se neučil. Neznám jazyk, a tak se ani do ničeho nepletu. Coby trenér se starám jen o fotbal.
Kde byste se tedy chtěl usadit?
Nejvíc se mi líbilo asi v Emirátech, ty jsou parádní. Působil jsem tam u dvou klubů a u reprezentace. Za ta léta už mám tolik kontaktů, že se tam cítím jako doma. Tam bych se mohl usadit. Kdo ví, třeba k tomu jednou dojde.
O konci kariéry nepřemýšlíte?
Jsem pořád plný síly, chci stále trénovat. Ale v mém věku už jsem vděčný za každou nabídku, nemůžu si vybírat. Jenom mám problémy s hlasem, hůř se mi křičí.
. Zázračný příběh: Jak malinké království dobývá AsiiS rozlohou 665 kilometrů čtverečních a necelými sedmi sty tisíci obyvatel patří Bahrajn mezi nejmenší státy světa. A přece toto ostrovní království není daleko od postupu na fotbalové mistrovství světa. ROBIN KRUTIL s přispěním Radka Štěrby |
