"Ale chtěl bych dávat góly rypákem jako on," vypálí dvacetiletý zelenáč další hlášku. Siegl & syn, rodinná firma s ručením fotbalovým, góly všeho druhu.
Nová atrakce v Blšanech, kdysi ligové vísce. Legendární sparťan do krajského přeboru přivedl svého potomka a hned ve společné premiéře si otevřeli rodinnou střelnici. Mladší z dua srovnal, starší zpečetil obrat se Štětím na 2:1.
Dva střelci, Siegl starší amladší. Jak vám to zní?
Otec: Hezky, jen je nepříjemné za mýmjménem to "starší". A bylo by lepší, kdybychom se potkali v lize. Já mám ale aktivní kariéru za sebou, mladej před sebou.
Syn: Zní to dobře, ale lepší by fakt bylo, kdyby to bylo jinde. Jinak si tátu dost dobírám. Neslyší moc rád, když se někde objeví Siegl starší. Dělám si z něj srandu, že už je starý, to se mu nelíbí.
Horst Siegl staršíNarodil se 15. února 1969 v Ostrově nad Ohří. Čtyřnásobný král kanonýrů domácí ligy v ročnících 1993/94, 1996/97, 1997/98, 1998/99. Ve své kariéře nastřílel 176 ligových gólů, víc mají jen legendy Bican, Kopecký, Hájek a Nejedlý. Sedmkrát se trefil i za národní tým. Největší úspěchy zažil v dresu pražské Sparty, s níž má 10 mistrovských titulů. V zahraničí hrál za německý Kaiserslautern. Jeho syn Horst Siegl mladší hrál za Spartu, Meteor či Votice, nyní je |
V rodinné premiéře jste synovi přihrál na gól. Poděkoval vám?
Otec: Samozřejmě, to byla povinnost. Musel! Důležité je, že jsme dokázali zápas obrátit. On je v útoku, já jsem trošku staženější, protože jsem moc rychlý (smích). Na tribuně jsem měl i svého otce, tak si kluci z Blšan dělali srandu, abychom ho podepsali. Že budeme tři Sieglové a vždycky jeden dá gól.
Syn: Jistěže jsem poděkoval. Ze začátku jsem se trošku trápil, pak jsem byl rád, že jsem dal gól.
Jaké to je hrát spolu?
Otec: Když je člověk u toho, vidí víc chyb. Když hrál jinde, tolik jsem si toho nevšímal. Tady se snažím ho napomínat, aby věděl, co dělá špatně. Fotbal hraje dlouho, určitě chtěl jít v mých šlépějích. Má respekt, že spolu hrajeme, čeká, že ho budu víc pérovat.
Syn: Táta už trošku rychlostně nestíhá, už má trochu břicho. Moc jí (smích). Taky si mě dobírá, má na mě kecy. Tak já mu to vracím tím, že je tlustej (smích).
Jste na syna přísnější?
Otec: Přísnější je trenér Pepa Němec, ten vyčítá chyby. Člověk z lavičky to vidí líp než ze hřiště.
Syn: Docela jo. Když jsme teď spolu, nechce mi nic odpustit.
Nadáváte si navzájem na hřišti, když někdo něco zkazí?
Otec: Já můžu, on ne (smích). Vím, že když něco zkazím já, zasloužím si taky nějakou poznámku. Ale to mě zpucuje trenér.
Syn: To patří k fotbalu, že se někdy na někoho zařve. Na chvíli zapomenu, že je táta. Jestli i sprostě? Snažím se krotit, ale občas mi to ujede. Radši nebudu říkat co.
Není na vás syn drzý?
Otec: Zatím nebyl důvod. Doma vůbec a na hřišti, když jde o body, se to i promíjí. Dovoleno to má, ale nedovolí si to.
Syn: Snad ne. Spíš když jsem byl mladší, v pubertě. Ale teď už ne.
Zkuste porovnat, jestli jste si podobní jako útočníci?
Otec: Celý život jsem byl ten, který slízával smetanu od spoluhráčů. Nebýt jich, nikdy jsem nedal tolik gólů. Žádný útočník se bez dvorních nahrávačů neobejde. A teď jsem to byl já, kdo munahrával (smích). Jsme typově trochu jiní. Mně vlastně nescházelo nic, akorát rychlost. Ne, to je sranda. On je rychlejší, jako celá nová generace. Je vyšší, zakončení taky má.
Syn: Jsem vyšší a průbojnější, víc běhám. Ale zase nedokážu vzít míč a utéct pěti hráčům. Čekám ve vápně na hlavu, na balon.
Do 18 let byl Siegl mladší ve Spartě, pak ve Voticích, teď v Blšanech. Bude někdy kopat ligu?
Otec: Je to vždycky otázka vůle, štěstí, píle. Teď se v Blšanech sešla jedna generace, která vyrůstala ve Spartě. Parta, která si rozumí. Dali jsme je do kupy, abychom to omladili. Pepa Němec mi v zimě říkal: Vezmi kluka k nám, ať ho trošku otrkáme. Je pod dohledem. Určitě je jeho sen zahrát si taky ligu, jenže už je asi pozdě. Ale já jsem rád, že sportuje, těch nástrah na mladé je hodně. A taky mě těší, že studuje, škola je pro něj přednější.
Syn: Doufám v ligu. Třeba se mi povede půlrok a v létě bych mohl někam výš. Můj sen je samozřejmě liga, ale uvidíme. Přijde mi, že už jsem na to docela starý. Ale nikdy neříkej nikdy.
Je jméno Siegl pro mladšího přítěží? Srovnávají ho s vámi?
Otec: Určitě. Když hrál ve Spartě, na jeho zápasy jsem ani nechodil. Znáte ty řeči: Ty jsi jako táta. Spíš ho všude vozila manželka, já byl zaneprázdněný svým hraním. Potomci hráčů, kteří kopali ligu, jsou víc na očích. Pro ty kluky je to těžší, ať to jsou Haškové, Radové, Šilhaví. Mladej mi taky říkal: Když už jsem Siegl, tak proč jste mi dávali ještě jméno Horst? Ale snad mu to nevadí.Má být na co hrdý.
Syn: S tím bojuju odmalička. A nemám rád, když mě někdo srovnává. Ať jsem byl v jakémkoliv týmu, vždy jsem musel automaticky dát dva góly za zápas. Když je nevstřelím, lidi mají kecy, že jsem tam z protekce. To nesnáším.
Nechtěl vám syn vzít v Blšanech prestižní číslo 10 na dresu?
Otec: Desítku mám pochopitelně já. Ale když jsem nějaké přípravné zápasy nehrál,mladej samozřejmě hned hrábl po desítce. Teď mi ji ale s úctou předal.
Syn: To byla velká bitka mezi námi. Ale nakonec jsem mu ji nechal, že je starší. V přáteláku jsem ji vybojoval, ale teď už to nešlo (smích). Vyfasoval jsem devítku.
Říkají synovi taky Sigi?
Otec: Ano. A pak se furt otáčím já.
Syn: Všichni mi říkají Sigi, ale co jsem v Blšanech, tak na mě táta začal volat Helmute. Takže mi tak už říkají i ostatní. Proč? Když jsem byl malý, volal na mě Bobe, teď už je to blbý, tak jsem Helmut. I v Blšanech rozhlasák říkal, že je hloupé hlásit Siegl starší, Siegl mladší a tvrdil, že mě budou číst Helmut. Jsem na to zvědavý (smích).
Co říká váš syn na to, co jste všechno dokázal?
Otec: On to ví, byl toho součástí, na všechny fotbaly chodil. Vyrůstal v tom, takže normálka.
Syn: Je to něco krásného, když si vezmete, že udělal nejlepšího střelce celého českého fotbalu. Být z poloviny, ani ne, možná ještě méně jako on, byl bych strašně rád. Jsem na něj hrdý.
Nechá si poradit?
Otec: Určitě! Samozřejmě někdy to nerad slyší. Já vím, co mám dělat, říká. Ale člověk je od toho, aby radil. V lize je vidět, že mládí samotné nestačí, v týmu jsou potřeba i starší hráči, kteří to dokážou usměrnit, dát hře řád.
Syn: Nechám, ale taky mám někdy svoji hlavu. Občas mu řeknu - tohle ne. Ale vždy ho vyslechnu.
Co by si od vás syn vzal?
Otec: Asi čich na góly. Já jsem hráč do pokutového území. On se o to snaží taky.
Syn: Dát gól třeba i tím rypákem, jak on to vždycky dělal. Nějak nesmyslně ho trefí balon a je z toho gól. Ani neví jak.
Jaký gól toho druhého je pro vás nejdůležitější?
Otec: Asi když je střílel v žákovských a dorosteneckých týmech. On asi ještě přijde druhý dech. Ten první zásah za Blšany byl taky dobrý. A důležitý. Pro sebevědomí jeho i týmu. I v té nejmenší soutěži všichni hrají kvůli gólům. A aby si člověk mohl na těch vesnicích s dobrým pocitem dát pivko.
Syn: Mám v paměti dva tátovy góly. První proti Olympique Marseille, jednou jsem to viděl na videu. Ze 30 metrů vystřelil. Mimochodem, to jsem viděl poprvé, že by někdy vypálil takhle za vápnem a dal gól. A pak proti Barceloně, ten byl legendární. Teď doufám, že táta jednou bude i dobrý trenér. Mohl by jednou vést Spartu, má k ní velký vztah. Když dostane šanci, podle mě ji chytne.
Oba jste sparťané, syn je dokonce stále jejím kmenovým hráčem. Udělá Sparta titul?
Otec: Kádr má nejsilnější, je největší aspirant titulu. Ale je tam i Jablonec, Plzeň vystrkuje růžky. Kol je hodně, může se to zvrtnout.
Syn: Podle mě bude Sparta mistrem. Přeju jí to.
