Přemýšlím, jak parádní by to byl rok, mít teď v kapse mistrovství světa. Napjatě bych sledoval losování, chodil po všelijakých anketách, pojídal bych cukroví a užíval si ten pocit. Strašně jsem si přál, abychom do Japonska postoupili, v jedenadvaceti se mi mohl splnit životní sen.
Jenže vždyť víte, jak to dopadlo. Už o tom radši nechci mluvit.
Až na pár dní jsem celý rok strávil v Německu. V lednu jsem přestoupil ze Sparty a začal další životní etapu.
V českých novinách se píše, že vydělám přes 70 milionů korun za rok, ale to je hloupost. Pravda je, že beru dost, ale tolik opravdu ne. Snad mě ty peníze nezměnily. Snažím se být pořád stejný, mám stejné kamarády, nejradši nosím trička a džíny, vánoční dárky sháním na poslední chvíli, mám rád sladké a vyžívám se v posílání zpráv na mobil. Nic se nemění.
V Dortmundu jsem si zvykl docela rychle. Našli jsme si baráček za městem, je tam pohoda, můžu v klidu venčit naši kokršpanělku Jessy. Vím, že i fanoušci mě mají rádi.
Když na stadionu začne jižní tribuna skandovat moje jméno, je to nádhera. Velká škoda, že jsme nezůstali v Lize mistrů, to byla druhá špatná chvíle roku. Teď zkusíme zabojovat aspoň v Poháru UEFA.
Ale to už bude jiný rok...