Čím méně mluví, tím víc se klaní

Na nádraží v Niigatě jsem se jen pokusil zeptat se zřízence, kam bych si mohl schovat svou dvacetikilogramovou tašku, abych ji nemusel vláčet na stadion. V tu chvíli ke mně přiskočila tříčlenná „hlídka“ - tři mladí lidé, chystající se také na stadion, se mi nabídli, že mě k úschovně zavazadel odvedou.

Když jsem se jich zeptal, kde se v Japoncích bere taková ochota pomáhat, odpověděli, že je to kvůli jejich izolaci. Jsou hrozně rádi, že se mohou seznámit s někým z Evropy.

Angličané to u nich bezpečně vyhráli, alespoň soudě podle toho, kolik Japonců nosí anglické dresy. Mám pocit, že oni to pro změnu vyhráli zase u všech, kteří sem přijeli na fotbalový šampionát. Anglicky téměř neumějí, tak jim asi nezbývá než se pořád klanět.

Ale u nich je to přirozená věc. Když jsem šel hodinu po půlnoci na nádraží, abych se šinkanzenem dostal do pětačtyřicet minut vzdálené Nagaoky, čekal tam celý kordon „ukláněčů“ a každý cestující dostal na cestu tašku s občerstvením! Tomu tedy říkám pozornost podniku.